Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

PC Gamer ve svém lednovém vydání zveřejnil zajímavou tabulku, ve které analyzuje prodeje Minecraftu podle zemí. Nevšiml jsem si, že by podobná statistika byla dostupná na internetu, pravděpodobně data získali přímo od Mojangu. Podle aktuálních údajů na webu se prodalo bez dvaceti tisíc 9 milionů kusů PC/Mac verze Minecraftu a PC Gamer uvádí, že podíl České republiky činí 0,3 %. To znamená, že se u nás prodalo 27 tisíc Minecraftů. V rámci světa pakatel, ale srovnání s tím málem, co víme o prodejnosti jiných her u nás, je rozhodně zajímavé. Zvláště vzhledem k tomu, že lze Minecraft koupit výhradně platební kartou, což je bariéra, která je u nás v souvislosti s herním trhem stále považovaná za velmi vysokou. Zajímalo by mě, kolik by se hry prodalo v klasických prodejních kanálech (krabicová verze a třeba i Steam) a se slušným marketingem.

Zpátky k číslům. Nejlépe je na tom s přehledem USA (39 %) před Velkou Británií (14,8 %) a Německem (7,71 %). Vysoko je i PC jinak nepřiznivě nakloněné Japonsko (2,88 %). Dvanácté Polsko už má prodeje celkem zanedbatelné (1,1 %), těsně před námi je pak zajímavé dvojice Rusko (0,49%) a Itálie (0,42 %). S ČR srovnatelně velké Maďarsko má prodeje třetinové (0.10 % tedy 9000 ks), naopak je na tom Rakousko (0,64 % a 57600 ks). Hluboko dole je Slovensko, Řecko, Argentina a Rumunsko (shodně 0,06% a 5400 ks).

Statistik Mojangu Patrick Geuder pak PC Gameru prozradil, že hodně záleží na platformě - mobilní Pocket verze na iOS a Android přístroje se například hned po USA nejlépe prodává v Jižní Koreji (která má na prodejích PC verze pouze 0,69 %). Dodal také, že tabulka popularity volné neplacené verze Minecraftu by vypadal úplně jinak (Polsko a Brazílie by v ní prý obsadily přední příčky) a domnívá se, že to spíše než s platebním mechanismem souvisí s finančními možnostmi. Zajímavá čísla.

Sony minulý týden oznámila, že po dvanácti letech a stopadesáti milionech prodaných kusech končí s výrobou PlayStation 2. Zaslouží si to krátkou vzpomínku, ačkoliv popravdě nemůžu říct, že by pro mě PS2 byla nejoblíbenější, zásadní či srdcovou konzolí. Tou je Nintendo 64, moje vůbec první vlastní konzole, která mi v době, kdy jsem byl beznadějně posedlý first-person střílečkami, otevřela dveře do úžasného světa konzolových her. Her, které sice stály přes tři tisíce korun (taková byla tehdejší realita české distribuce Nintenda), ale nabídly mi něco, co jsem na PC do té doby nikdy nezažil. Záhy poté jsem se ale dostal také k PlayStation, brzy jsem se přichomítl k Oficiálnímu PlayStation Magazínu a velmi rychle jsem se stal konzolovým "univerzálem", který žádné platformě nestranil a z každé si vyzobal ty nejlepší hry. To mi zůstalo dodnes a i když je to relativně nákladná varianta, považuju jí z pohledu herního fajnšmekra za jedinou správnou.

Střih do posledních měsíců minulého tisíciletí. PlayStation 2 přišla na trh rok po Dreamcastu, který dokázala (nutno říct že bohužel) během několika měsíců zašlapat do země. Ani další soupeři, ať už papírově výkonnější Xbox nebo levnější GameCube, jí nedokázaly být rovnocenými soupeři, a tak byla bitva téhle konzolové generace rozhodnutá ještě dřív, než vůbec začala. PS2 dokázala spolehlivě stavět na skvělých základech postavenýcgh předchozí PlayStation - hodně bodů získala díky DVD přehrávači, velký díl práce odvedl skvělý marketing (první vzpomínka sice patři úchylné reklamě Davida Lynche, já bych ale zdůraznil zejména aktivity kolem fotbalu), hlavní zásluha na tom, že je PS2 se 150 miliony prodanými kusy zdaleka nejprodávanější domácí herní konzolí, nicméně patří hrám.

Premiérová nabídka byla poměrně chudá a na kvalitu si hráči museli počkat skoro rok, pak ale Sony konkurenci zostudila nekompromisní nabídkou first-party i third party exkluzivit. Ta dokonale reflektovala proměnu hráčské populace - neignorovala hardcore segment, současně ale dokázala úspěšně oslovit i mainstream, načež pak Sony v pravou chvíli uvedla na trh lifestilové a sociální hry, kterými o pár let předběhla dobu. Ve sbírce mám několik dalších konzolí, většina je ale zabalená a schovaná někde v komoře nebo ve sklepě. PlayStation 2 mám dodnes připojenou k televizi na chalupě a zůstane to tak až do chvíle, kdy mě zradí její údajně nespolehlivý laser. Prach na ní sedat nebude, to mi věřte. Ještě alespoň pár let si chci udržet vzpomínku na dobu jednoúčelových přístrojů, kdy se herní konzole obešly bez prohlížeče internetu (a v prvních letech i online podpory jako takové), integrace Facebooku, sbírání trofejí a digitální distribuce filmů. Na dobu, kdy herní konzole sloužily jen ke hraní her. Nestěžuji si na dnešní konzole, to ani v nejmenším, ale je to krásná vzpomínka.

Pro detailnější připomenutí éry PlayStation 2 doporučuju skvělý článek Eurogameru z roku 2010.

Jak už to tak u dobrých logických her bývá, Hundreds (oficiální web, link na App Store) je komplexní hra postavená na velmi jednoduchých a srozumitelných základech. Tak jednoduchých, až se jeden diví, že dosud nikdo nic podobného nevytvořil - na obrazovce vidíte různý počet malých kruhů, které se po doteku zvětšují a získávají tak na hodnotě. Můžete zvětšit jeden kruh pořádně, nebo růst rovnoměrně rozdělit mezi více kruhů, cíl je ale stále stejný - v každé úrovni dosáhnout souhrnné hodnoty jednoho sta bodů, vyhnout se kolizi kruhů a dalším překážkám.

Jak už se stalo zvykem, Hundreds vznikla nejprve jako flashová verze. Už v roce 2010 jí vytvořil Greg Wohlwend - sám se do mobilního portu pouštět nechtěl, vydal ale open source kód, který neunikl pozornosti Adama Saltsmana, tvůrce slavného Canabaltu. Ten doslova přes noc spáchal primitivní port pro iPad a poslal ho Wohlwendovi, načež oba začali společně pracovat na ostré verzi. To nebylo vůbec jednoduché, Hundreds je projekt s jednoduchou premisou, ale obrovským potenciálem, ve kterém není těžké se ztratit. Design levelů si ale zaslouží velkou pochvalu a hra těží i z toho, že je jako stvořená pro dotekové ovládání. Celý příběh vývoje zachytil Polygon, především ale doporučuji vyzkoušet samotnou hru, nejlépe na velkém displaji iPadu. Stojí $2.99 (právě teď ve slevě) a stojí za ně.

Myslím že se shodneme na tom, že je Minecraft největším fenoménem herní branže minimálně posledních pěti let. Je svým způsobem zosobněním toho, jak se herní průmysl vyvíjel a stále vyvíjí, a to v mnoha různých aspektech. Počínaje nezastavitelným boomem nezávislé scény, přes specifika distribuce a marketingu (vše, čeho Minecraft dosáhl, dokázal bez jakékoliv propagace a na PC ve výlučně vlastní distribuci, přičemž si zákazníci dva a půl roku kupovali nehotový produkt), až třeba po konkrétní trend kreativního "DIY" designu, který hráčům nenabízí nic jiného než stavebnici, s níž si mohou dělat cokoliv se jim líbí. Přidejte si k tomu atraktivní lidskou success story, kdy za hrou dlouho stál jediný člověk, skromný sympaťák Markus Persson a máte námět, který si - jen s velmi malou dávkou nadsázky - zaslouží pozornost Hollywoodu.

Myšlenka natočit film o Minecraftu, jeho tvůrcích a fanoušcích, je samozřejmě chválihodná. Napadla produkční společnost 2 Player Productions, která má na kontě kromě komerčních zakázek (včetně časosběrného dokumentu sledujícího vývoj Double Fine Adventury) zejména vydařený dokument o chiptune scéně Reformat the Planet (2008). Minecraft: Story of Mojang, natáčeli téměř dva roky a... moc se jim nepovedl.

Dokument sleduje první rok existence Mojangu. V první části se soustředí na představení vývojářů, později zase na komunitu, přičemž je celý dokument prokládán krátkými vyjádřeními více či méně zajímavých lidí, ať už jde o vývojáře (Tim Schafer, Peter Molyneux nebo Todd Howard), herní žurnalisty nebo členy komunity (tvůrce populárních podcastů i nadané "architekty" úžasných světů ve hře). Dokument nepochybně má své silné momenty - líbily se mi třeba názory Molyneuxe v čele s trefnou paralelou se stavebnicemi Lega, emotivní byl záběr ze školky a odpovědi dětí na otázku jaký je asi člověk, který Minecraft vytvořil ("Páni, to musí být dobrodruh!"), se zájmem jsem sledoval i záběry s Notchovou přítelkyní, i když popravdě řečeno nic skutečně zajímavého neřekla. Problém je, že jde o nahodilé okamžiky, které vznikly jaksi samy od sebe. Nikdo ze štábu je nedokázal rozpoznat a říct, že by se jim měl dát větší prostor - produkci zkrátka citelně chyběl dramaturg. Prostě se spoléhali na to, že si zvolili atraktivní téma a rezignovali na jakékoliv ambice vystavět poutavý příběh, který by diváka vtáhl do děje. Jestliže jsem Indie Game: The Movie vyčítal jakousi prvoplánovitost, teď bych jí bral všemi deseti.

Minecraft: Story of Mojang (DRM free verze za $8, limitovaná edice za $20) není nudný dokument, jeho jediná deviza ale spočívá v tématu, kterému se věnuje. Sám toho moc nepřináší a to je nesmírná škoda. Snímek svůj účel splní snad jen u diváků, kteří jsou fenoménem Minecraftu neposkvrněni a jsou zvědaví, o co vlastně jde. Těm bych ale skoro doporučil zahrát si samotnou hru...

PS: Je mi záhadou, kam tvůrci investovali $210 tisíc dolarů (tedy 4 miliony korun), které na natáčení získali na Kickstarteru. Do first class letenek?

Někdy nestačí prostý odkaz. Někdy si výjimečný článek zaslouží alespoň pár vět. Jako fascinující retrospektiva vývoje Dear Esther, experimentální first-person adventury, která vyšla zhruba před rokem. Robert Briscoe tu popisuje celou neskutečnou anabázi vývoje včetně počátků své kariéry, kdy ho na základě práce na modu Nuclear Dawn najalo studio DICE. Po dokončení Mirror's Edge přestal cítit jiskru a vášeň, takže se znovu osamostatnil a pustil se do životního projektu - předělávky modu Dear Esther. Ušetřil si dost na roční vývoj, z jednoho se ale nakonec staly tři. Pomohlo mu Valve, nešťastně ztracenou investici nahradila finanční injekce od Indie Fundu, nechybělo samozřejmě ani naprosté nasazení a 18hodinový pracovní týden včetně víkendů. Vývojáři vědí.

Zbytek už nejspíš znáte. 8/10 od Edge, čtyři nominace na Festivalu nezávislých her, 16 tisíc kusů prodaných během prvního dne, celkové prodeje přes čtvrt milionu. Jistě, včetně velkých slev na Steamu, ale co na tom? Úžasný inspirativní příběh byl na blogu Roberta publikován už na začátku listopadu, já na něj narazil až teď. Vy si ho přečtěte taky a pokud hru ještě nemáte, pak si jí za stokorunu kupte.

Jsem v poslední době poněkud zaneprázdněný, ale vášeň pro psaní a touhu podělit se o názory pořád mám, tak to prozatím zkusím trochu jinak - stručně. Hodinu před silvestrovskou půlnocí jsem dohrál The Walking Dead a dlouho nad svým zážitkem přemýšlel. Je to pozoruhodná a v jistých směrech výjimečná hra, moc mě bavila, ale upřímně řečeno mi trochu uniká, proč se stala nejlépe hodnocenou hrou loňského roku na Metacritic a proč sbírá ceny pro nejlepší hru roku, včetně prestižní (přesněji řečeno hojně medializované) Spike VGA 2012. Zkusím to bez spoilerů...

Hratelnost je na poměry současných adventur jednoduše průměrná. Brzy zjistíte, že se o napětí stará výhradně příběh a v samotném hraní není ani ždibeček výzvy či invence. Možnost volby dalšího vývoje příběhu, jedna z klíčových featur hry, mi připomněla slavný normalizační Kinoautomat - také v něm byla možnost volby ve skutečnosti pouhou iluzí. Vývoj děje a svět The Walking Dead téměř nemůžete ovlivnit, místo toho ovlivňujete samotnou postavu hlavního hrdiny a to, jak jej vnímají ostatní členové skupiny. To co jsem teď uvedl není tak docela kritikou, The Walking Dead ze sebe díky bohu nedělá něco, čím není, ale je dobré si v rámci hratelnosti a větvení příběhu přiznat omezené ambice. Daleko víc mi vadil slabší rozjezd hry, její hluchá místa a některé dost otravné postavy, které nebyly napsané dostatečně věrohodně (dialogy, namluvení i motivace a zápletka obecně). V mnoha chvílích jsem proklínal Leeho trpělivost a v duchu si říkal, že bych dotyčnému idiotovi dávno prostřelil hlavu kulkou a všem by bylo líp. Těsně před rozehráním hry jsem absolvoval maratón seriálové adaptace (komiks jsem zatím nečetl, chystám se na něj) a i když i k ní mohu mít jisté výhrady (zejména v druhé sérii), kvalita dialogů a logiky chování postav je zjevně z jiné ligy.

Pozoruhodné je, že k jiným postavám ve hře nemohu mít nejmenších výhrad. Hlavní hrdina Lee Everett je napsán civilně, zajímavě a hlavně uvěřitelně, o postavě malé Clementine ani nemluvě - ta opravdu snese ta nejpřísnější měřítka (viz skvělé téma Game Informeru, povinná četba!). Ani k tolik diskutovanému finále nemohu říct křivého slova, pátá epizoda nakonec dozrála jako víno a závěr se i v mé osobní herní kronice nepochybně zařadí mezi památné herní momenty. Takže asi tak - nemůžu se dočkat další série (bude a nemyslím onu směšnou adaptaci od Activisionu), jen jsem cítil potřebu trochu přibrzdit to nekritické nadšení.

A hra roku? Já bych volil z tria Journey, Dishonored a Max Payne 3, které jsem buď dohrál nebo alespoň významně rozehrál, na další horké adepty jako Far Cry 3, Hotline Miami, XCOM nebo Fez se bohužel ještě nedostalo. V každém případě, 2012 byl velmi dobrý rok...

Aférou týdne je jednoznačně kauza kolem článku na Eurogameru, v němž se Rob Florence (mimo jiné) pozastavil nad neetickým chování některých novinářů. Jedna z dotčených se ozvala, požádala Eurogamer o stažení zmínky o své osobě, čemuž Eurogamer vyhověl. Florence (jinak osvědčený autor řady vynikajících článků) na to zareagoval ukončení spolupráce s Eurogamerem, čtenáři a "celý internet" pak vášnivou (a zaslouženou) kritikou Lauren Wainwrightové. Tolik v kostce, zajímá-li vás víc, přečtěte si tuhle trefnou, ale dlouhou reakci Johna Walkera z RPS, na kterou o den později navázal dalším příspěvkem, načež ještě poskytl prostor k vyjádření Florencovi. Na celém případu mě fascinuje naprosté nezvládnutí situace ze strany Wainwrightové, která svým jednáním dala vzpomenout na slavnou kauzu "Streisand Effect", jež vešla do dějin public relations. Kdyby se byla bývala rychle omluvila a celou věc vysvětlila (případně i zcela ignorovala!), nikdo by ani neštěkl. Ostatně, zas tak moc se nestalo. Vyhrožovat médiím a dotčeně popírat jakékoliv pochybení od ní ale bylo až nepochopitelně netaktické. Pamatujete si snad, že by nějaký vydavatel vyhrožoval hernímu médiu žalobou za nepravdivý článek nebo kritickou recenzi? Občasné škádlení k věci patří, ale o soudu nikdy nebyla řeč. Takže pokud herní novinář (!!) vytáhne tuhle kartu na herní web (!!!), nemůže se divit nenávistným reakcím. Zaznamenal jsem také kritiku Eurogameru za změnu článku - i já bych si přál, aby byl odvážnější, ale tady bych byl opatrnější. Zatímco v Americe by se něco podobného nemohlo nikdy stát, v UK je údajně legislativa dost odlišná, takže se raději zdržuji názoru. Každopádně zajímavá kauzička...

Se Zyngou je v posledních týdnech legrace. Vykázala tristní výsledky, utíká jí management a v nastálé panice (a s evidentní snahou všechno vsadit na online gambling) se sama zbavuje vývojářů i her, což napříč herní scénou způsobuje radost a pobavení (kopnul si i Conan O'Brien). Důležité události jsem průběžně psal na Twitteru, na VG247 najdete jeden ze sloupků, které všechno reflektují a sumarizují, na Gamasutře pak druhý, neméně zajímavý (protože jeho autor věří, že Mark Pincus ví, co dělá). Proč tu o tom ale vůbec píšu - vypadá to, že by mohla být legrace i příští týden. Zyngu si za cíl vybrali hackeři Anonymous, kteří se dostali k šťavnatým informacím (už zmíněná sázka na gambling, kompletní outsourcing vývoje z Indie atd.) a nehodlají si je nechat pro sebe. Viz článek na Techcrunch.

Kam na internetu zamíříte, když se chcete dozvědět o nových indie hrách? O těch nejlepších se píše i na velkých herních webech, ale tak vám uteče spousta menších, ale výtečných hříček, neprávem přehlížených skvostů a zajímavých experimentů, o freewarové scéně nemluvě. Zdaleka nejlepším zdrojem je IndieGames, solidní je třeba i TIG Source, který updatuje mj. Derek Yu a je bohužel vidět, že se svými kolegy nemá moc čas. Na zdejších fórech se ale během let vytvořila fantastická komunita indie vývojářů a fajnšmekrů - a právě tady už jsem narazil na nejeden indie skvost. Hodiny hledání a lustrování vám teď ukrátí nový indie server Venus Patrol, který vznikl díky Kickstarteru a který pravidelně každý pátek velmi zajímavou vizuální formou zveřejňuje výběr nezávislých her z fór TIG Source, které stojí za to sledovat. Skvělý nápad, stačí jeden pohled a víte.

Twitter digest:
@LordOmlette: Without Ion Storm, there would be no Starcraft. Xenu bless John Romero t.co/5CDJUyJP. Víme, jak to s ION Stormem a Dominionem dopadlo, o to zajímavější je to čtení. Další skvělý příběh producenta Blizzardu, tentokrát o Starcraftu.
@Swannyg66: Thanks to EA sports for sending us brand new #Fifa13 with modified covers! Brilliant. http://yfrog.com/esw2hwoj. Zábavný fake. Fotbalisté z Watfordu se asi na coveru FIFA jen tak neobjeví... 
@benprunty: The amazing sales for the FTL soundtrack have allowed me to afford health insurance for my girlfriend and myself. So, thanks fans! Tyhle chvíle...
@terrycavanagh: Think I'm going to set up an email filter to auto-delete anything with the word "opportunity" in the subject. Dokážu si to představit.
@botherer: The ever-delightful CVG decides its next great move is to hang a freelancer out to dry: http://bit.ly/Vc68Ew . Scumbags. Zábavná herně novinářská kauzička.
@hammerware: Nová simulace Dobří hospodáři je ode dneška na českém AppStore zdarma ke stažení pro iPhone a iPad: http://bit.ly/T0CeCk. Funguju na US AppStoru, takže pro mě zatím nedostupné, tak dávám echo alespoň tady.
@ben_silverman: Most. Awkward. D&D. Ever. http://bit.ly/QGn9DK. Ho!
@AnnoyedGamer: I just landed a plane using only QuickTime events. I feel so skilled. RE6 jsem moc nesledoval, ale celá řada tweetů ve mě probudila zvědavost. V dobrém i špatném slova smyslu. Možná to taky zkusím.
@BenKuchera: I'm pissed off people still have to justify playing a video game in 2012. The #1 book in the country is about bondage, for christ's sake.
@georgeb3dr: John Steinbeck's writing advice (1962) is 100% applicable to game dev. http://twitpic.com/b2a9nd.
@minitrollcz: Retro City Rampage Ps3 vs Xbox 360 screenshot comparion http://i.imgur.com/pDZaR.jpg.
@werezompire: I thought the whole point of crowdfunding was getting money without publishers. Now, devs are going to be indebted to publishers AND fans.
@MikeMcWhertor: The Riot Games bathrooms are very clearly marked to avoid any confusion. pic.twitter.com/auuGweDT.
@ID_AA_Carmack: Thought experiment: What if the App Store or Steam had a progressive tax instead of a flat tax? Developers in poverty could get a 0% rate, Rovio could be at a top marginal rate of 75%. (it is a bad idea, presented for consideration). Důkaz, že i génius může dostat dementní nápad.
@RaderCZ: Omlouvám se @EACzech, ale FIFA 13 už online hrát nemůžu... Dneska čistý skóre 21 zápasů, jendadvacetkrát proti Barceloně... už nemůžu :).
@NeilCastle: Poor @geoffkeighley #GamesJournalism pic.twitter.com/2PwhKv1Q.
@ncroal: Polygon should turn the meetings where its review scores are decided into a regular livestream called The Star Chamber http://bit.ly/RkS2MQ. Tohle je velmi zajímavý "kodex" recenzování na Polygonu (nový web mimochodem čerstvě spuštěn ke všeobecnému našení - včetně mého), ve kterém tvrdí, že budou hodnocení průběžně upravovat. V dnešní době kontinuálního vývoje (viz WoW, ale netýká se to jen onlinovek) je to vítaná aktivita, ale jsem velmi zvědavý, jak jí budou realizovat.
@XzoneCZ: Podle auditu za září se v ČR prodalo FIFA 13 na konzole 2x více jak na PC.
@korkyplunger: This is how you know we're shipping a game. pic.twitter.com/dm8sNbFc.
@SimonParkin: Eurogamer has funded me to chase stories over months many times. No specialist outlet is more dedicated to investigative vg journalism.

Na Sleeping Dogs jsem ze všech stran četl a slyšel samou chválu. Chválu sice nijak nadšenou, ale zato univerzální. To mě zaujalo, stejně jako strastiplný vývoj a fakt, že za áčkovou hrou stojí nezávislé studio (kolik takových ještě zbývá?). A tak jsem si zase po čase zahrál sandboxovou příběhovou akci. Vezmu to rychle: Na poměry portů z konzolí velmi vydařená PC verze, je ale nutné hrát na X360 gamepadu. Námět je skvělý, příběh na vyšší úrovni včetně postav funguje, konkrétní scény občas nadchnou, jindy ale zklamou a většinou si řeknete "meh". Dialogy postrádají břitkost, jak jí známe od Rockstaru. Srovnání s produkcí Rockstaru pro Sleeping Dogs obecně nevychází nejlépe, hře zjevně chybí ambice (snad s výjimkou rozpolcenosti hlavního hrdiny), ale většinou to prostě slušně šlape.

Jedním důvodem je bojový systém, který se zjevně inspiroval tím z Arkham Asylum / Arkham City (což vzhledem k vydavateli nemusí být náhoda) - kung-fu bitky prostě fungují, základní ovládání je svižné a "zakončovací" chmaty zábavné. V téhle souvislosti musím zmínit docela nízkou obtížnost, která se mi zdála konstantní od začátku do konce - jakmile jsem ale bojový systém zcela ovládl (a ano, pár hodin mi to trvalo), hrou sem projel jako nůž máslem i bez speciálních komb. Ne, že by to byl problém, jen to je zajímavý kontrast proti GTA. Druhá pochvala patří městu, Hong Kong se povedl a hezky to tam žije, zvláště v úzkých uličkách a na tržištích. Když vám v noci a za deště prší za krk, kolem vás září neonové reklamy a od stánkaře si kupujete nudle... jo, občas jsem té atmosféře s chutí podlehl.

Výhrady přeskočím, není jich málo, ale v zásadě platí to, co jsem řekl v úvodu. Sleeping Dogs je solidní vydařená hra, na kterou si za rok nevzpomenete. Není tak velká jako GTA, nemá tak zajímavý příběh jako Mafie a není tak vynalézavá jako Saints Row, ale pokud umíte občas přimhouřit oko, pobaví náramně.

Doporučená četba: Michael Abbott na svém blogu Brainy Gamer chválí Sleeping Dogs a zajímavě analyzuje hlavní postavu hry. * "Wot I Think" článek na Rock, Paper, Shotgun. * "I want more Sleeping Dogs" je dost (snad až příliš) nadšený sloupek Kotaku. * Pár argumentů, proč by mohlo stát za to, pustit se do hry podruhé. * Z českých textů vybírám recenzi na Games.cz (8/10). * Pokud si pamatujete na Shenmue, možná vás taky pobaví tahle parodie vytvořená ve Sleeping Dogs.