Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Tak tohle je úlovek! Chris Covell na svém webu přetiskl a přeložil starou japonskou brožurku The Stars of Famicon Games z roku 1989, ve které si můžete přečíst, jak se tehdy (v dobách osmibitového NESu) v Nintendu vytvářeli slavné hry, konkrétně legendární Super Mario Bros 3. Je to úžasná výpověd o úžasné době, kterou si zkrátka musíte prohlédnout, už jen kvůli těm unikátním fotkám mladičkého Shigeru Miyamota. No, mladého... ono mu už tehdy bylo 37 let. Jeho snímků se širokým úsměvem jste už určitě viděli spoustu, ale vsadím se, že jste ještě neviděli fotku, na které kouří cigaretu... tady máte příležitost ;-).

O hrách na Facebooku jsem se tu už několikrát velmi nelichotivě vyjadřoval (třeba tady), většinou to ale byla reakce na nějaké související zprávy z herní branže nebo teoretická úvaha nad tím, jak smutný celý ten fenomén sociálních her vlastně je (alespoň tedy z pohledu nás hráčů). Teprve nedávno jsem sebral odvahu a sám si poctivě některé z nejpopulárnějších her na Facebooku vyzkoušel. Tematický článek a test zhruba patnácti vybraných her najdete v aktuálním Score, s trochou nadsázky se ale dá říci, že pro pochopení způsobu fungování her na Facebooku stačí poznat jednu jedinou. Téměř všechny (Bejeweled Blitz budiž výjimkou) jsou si totiž ve své podstatě podobné jako vejce vejci a pouze obměňují základní námět. Když už se teď hraje ten fotbalový šampionát, podívejme se třeba na FIFA Superstars, nicméně i když jste třeba sportovní ignoranti, čtěte klidně dál - text je platný všeobecně.

Představa, že si zahrajete spolu s kamarády vlastní ligovou soutěž a že budete vzájemně nakupovat či prodávat hráče, je jistě lákavá, ale na to zapomeňte. FIFA Superstars vychází z „pevných“ základů Facebook her a manažerské možnosti tu jsou velmi omezené – hráče kupujete ve skupinkách po pěti (!!), přičemž jde o náhodný výběr počítače. Trénujete fyzičku a vybíráte sestavu, ale její vliv na úspěch v zápasech je dost sporný a skoro se někdy zdá, že si hra hází kostkou. Podobné je to s budováním stadionu - velmi omezeným způsobem to je možné, ovšem vliv na úspěch týmu nebo vaše příjmy je opět prakticky zanedbatelný. Tohle všechno pochopíte během několika okamžiků a veškerá vaše činnost se omezí na triviální "údržbu" a pozvolný postup, který můžete jen minimálně ovlivnit.

Za odehrané zápasy dostáváte peníze a zkušenostní body, postupujete skrze nekonečné ligové soutěže s anonymními týmy a každý den si můžete jednou zahrát proti svým přátelům, což záhy činíte jen proto, že za to získáte drobný bonus. Pokud hře nedejbože propadnete, začnete ostatní přátele spamovat žádostí o pomoc, ale tak či onak toho moc neovlivníte - podíl skillu na tom, jak se ve hře zlepšujete, bych odhadl přinejlepším na 10% (a znovu podotýkám - toto je stejné i u ostatních her na Facebooku). Do hry jsem vstoupil zhruba týden po jejím spuštění a i po měsíci stálého hraní mám na přátele, kteří začali dříve, prakticky stejnou ztrátu. Pokud bych je chtěl dohnat, mám vlastně jedinou šanci - urychlit vývoj týmu nákupem za skutečné peníze, přičemž jsou ale kredity nesmyslně drahé a za hodinu "hraní" tu bez nejmenších potíží necháte i tisíc korun.

Docela sympatická (byť nepodstatná) je šance porážet postupně jednotlivé týmy skutečné Premier League a a vynikajícím nápadem je možnost hádat výsledky skutečných zápasů mistrovství světa. Uhodnete-li vítěze nebo remízu, máte 20 bodů, uhodnete-li přesný výsledek, dostanete jich navrch dalších 40. Bylo by hezké se hecovat s přáteli a na konci každého dne i celého turnaje přesně zjistit, kdo fotbalu "rozumí" nejvíc, ale i tohle dokázal Playfish pokazit každodenním bonusem za počet přátel, který zvýhodňuje ty, jež hru hrají ve větší skupince.

Díky licenci FIFA tu jsou skuteční hráči. V záloze mi kope Pavel Verbíř.

A přesně tohle je vlastně pro hry na Facebooku typické. Veškerá "hratelnost" (dá-li se to tak vůbec říct) stojí na dvou základních pilířích - za prvé vás za každou cenu donutit, abyste za hraní zaplatili a za druhé vás za každou cenu motivovat k tomu, abyste hru šířili mezi své přátele a přivedli tak do hry nové (potenciálně platící) ovečky. Možná namítnete, že tohle není nijak odlišné od fungování webových her typu Travian. V zásadě není, autoři Travianu a jemu podobných her ale nemají v rukou mocný nástroj, jakým Facebook s jeho uživatelskou základnou je, a zatraceně dobře vědí, že musí šikovně balancovat na hranici mezi zábavou a "poskytováním finančních služeb". Tohle na Facebooku odpadá, protože tu uživatele daleko zřetelněji žene kupředu motivace vyrovnat se přátelům a být nejlepší (nemluvě o dosti odlišné demografii hráčů), takže nakonec zapomenou, že to má se zábavou pramálo společného a spíše než o hraní, jde o pouhou "činnost".

Na tom je ostatně postavená i ekonomika - v praxi si nekupujete zábavu, ale pouhý postup ve hře. FIFA Superstars vám například přihodí jeden kredit za šest skutečných hodin (plus nějaké ty bonusy tady a onde), takže odehrajete za den jen velmi omezený počet zápasů. I tady tedy funguje (stejně jako ve FarmVille, kde hodiny čekáte, než vám vyroste mrkev) ten klasický koncept čekání, kdy všechno potřebné obhospodaříte za deset minut a stačí, že se připojíte dvakrát za den. Pokud chcete víc, musíte zaplatit. Ve výsledku je tak FIFA Superstars jakž takž zábavná fotbalová hra na pár minut denně, která trpí stejnými neduhy jako jiné podobné hry na Facebooku – moc tlačí na pilu a na každém kroku při hraní vidíte, že by mohla být velmi snadno podstatně zábavnější, jen kdyby vývojáři chtěli.

A naprosto stejné je to i s ostatními hrami na Facebooku počínaje FarmVille přes Café World až po Mafia Wars. Výše zmíněný  Bejeweled Blitz (kde máte i bez pěnez slušnou šanci uspět proti platícím přátelům) je spíše výjimkou vycházejízí ze zcela odlišného přístupu, který má PopCap k sociálním hrám. Stálo by za úvahu (nebo spíše odbornou studii), jestli náhodou onen otrocký koncept hratelnosti (tj. zcela cílené potírání hratelnosti, jak jí známe z konvenčních her) není záměrem tvůrců. Jestli zkrátka casual hráči přesně toto nechtějí - poměřovat se s ostatními, sem tam si kliknout a zase jít dál, bez jakékoliv zátěže a skutečného obsahu. Přesto jsem přesvědčen, že v budoucnu okolnosti (velká konkurence, přesycení trhu, pravidla nastavená Facebookem aj.) donutí tvůrce her na Facebooku zásadně změnit jejich koncept a přiměje je více se zaměřit na zábavnost hry.

Do té doby není o co stát. A celý ten humbuk kolem tohoto fenoménu je třeba brát s odstupem - hry na Facebooku tu jsou a budou. Je to ale v podstatě jen nový žánr, respektive prodejní kanál. Nenahradí ani neohrozí hry, jak je známe a milujeme.

Po hrách Spin Doctor a Cross Fingers nabízím další tip na iPhone hru, tentokrát rovnou dvojitý. Obě hry mají společného pouze francouzského vývojáře Bulky Pix, sympatickou dolarovou cenu (případně ekvivalent v jiné měně, využíváte-li evropský App Store) a pak snad ještě žánr - jde sice v jistém smyslu o plošinovky, těžko by však mohly být ještě odlišnější, než už jsou. V každém případě doporučuji pořídit si Pix'n Love Rush i RollOut (linky vedou na US iTunes). Stojí pakatel, trhat si vlasy nebudete a kdyby ne snad obě, jedna nebo druhá vás zaručeně chytne...

Pix'n Love Rush na první pohled zaujme především vyšperkovanou retro grafikou (viz obrázek vlevo), přičemž hra na základě vašeho výkonu střídá několik stylových pixelových skinů. Hra nemá úrovně ani striktně stanovený postup, podle poslední iPhone módy tu místo toho hrajete buď nekonečný nebo pětiminutový režim, pokud tedy dříve neumřete. Pix'n Love Rush zpočátku budí dojem náhodně generované hry, ve skutečnosti pouze náhodně vybírá ze zhruba stovky více či méně dlouhých sekvencí (maximálně cca 15 vteřin), takže tu vedle základního plošinovkového skillu hraje nemalou roli i schopnost zapamatovat si tu či onu část. Jejich náplň je vesměs totožná - sbíráte kuličky se symbolem plus, vyhýbáte se kostičkám se symbolem mínus a navrch ještě můžete střílet po raketách. Podívejte se na krátké video a budete moudřejší. Ovládání má k přesnosti daleko a je vyřešené trochu nešťastně, nicméně mi to kupodivu příliš nevadilo. Tuhle hru beztak tlačí dopředu hlavně stylové zpracování.

RollOut (viz obrázek vpravo) je naproti tomu hra unikátní spíše hratelností a dala by se velmi vzdáleně přirovnat k Lemmings. Alespoň tedy v tom smyslu, že tu hrdinu neovládáte přímo (bez vašeho přičinění se neustále pohybuje zleva doprava), ale pomocí ikonek, které plynule plují zprava doleva a které jednoduchým pohybem prstu můžete urychlovat. Narazí-li Wabba na šipku nahoru, vyskočí, jiná šipka ho zpomalí, zastaví, aktivuje plošinky atd. Víc osvětlí trailer případně hratelná ukázka, kde je lépe vidět způsob, jakým hru ovládáte. Potěšilo mě, že hra ani v pozdějších z padesáti úrovní nevyžaduje milimetrově přesné řešení a nedochází tedy příliš často k nepříjemné situaci, kdy víte přesně, co máte udělat, ale nedokážete to v praxi zrealizovat - na konec se bez velkých problémů, zato spokojeně propracujete za pár hodin.

Co dál? Úspěch Angry Birds jejím tvůrcům přeju, je to moc hezká a vcelku i zábavná hra, ale nepřijde mi tak výjimečná, jak by to mohlo podle prodejního žebříčku vypadat. Taky mě nakonec po tom dlouhém čekání zklamal Edge, jehož báječný koncept kazí slabý design úrovní, v pokročilé fázi až nesmyslně těžkých. Víc mě v posledních týdnech zaujal Cubed Racer (arkádové závody, které se dokonce dají slušně ovládat a mají generované tratě), eBoy FixPix (lahůdka zejména pro fanoušky pixelových plakátů od eBoye, o kterém jsem tu už psal - není to moc hra, ale má něco do sebe) a do třetice třeba Qwak (znáte z Amigy, před dvěma lety jsem tu chválil PC remake, který byl nyní portován na iPhone). Další tipy zase příště a můžu naznačit, že jsem nakonec neodolal, koupil si svou první "prémiovou" hru za 5 dolarů a rozhodně jsem nebyl zklamaný...

Nejen staré videohry, ale i jejich dobové obaly a předpotopní tiskové reklamy, katalogy a další materiály stojí za nostalgickou vzpomínku. Jen se podívejte sem nebo sem, no není to nádhera? Zalíbení v nich našel i Alex Varanese, který vzal (jen hypoteticky, samozřejmě) dnešní  moderní technologii (notebook, iPod, mobilní telefon či handheld konzoli), přenesl jí do druhé poloviny 70. let a předělal jí do tehdejšího designu včetně stylových reklamních vizuálů. Další jeho návrhy najdete tady. Za ten mobil bych dneska zaplatil fakt hodně peněz...

Vytvořit plošinovku se může zdát být jednoduché, ale Nintendo obvykle na vlajkovou hru s Mariem potřebuje hezkých pár let. Od nástupu 3D éry vlastně platilo pravidlo, že na jedné platformě (Nintendo 64 a GameCube) stihli vytvořit jednu jedinou. Zlomit to dokázali až teď na Wii, a to hrou, která už na první pohled nepřináší žádné zásadní inovace. Vývojáři prostě zjistili, že těch planetek pro první díl navrhli trochu moc, a původně chtěli pouhý rok po první Mario Galaxy vydat verzi 1,5. Jenže pak se jim to "vymklo z rukou" a vzniklo nefalšované pokračování.

Pokud jde o novinky oproti prvnímu dílu, v samotné hratelnosti je jich minimum. Narazíte jen na pár nových "power-upů", které Mariovi dávají nové schopnosti, ale zajímavé je, že je hra nevytěžuje zdaleka tak často, jak byste asi čekali. Recyklovaný obsah tu ale přesto prakticky nevidíte a Super Mario Galaxy 2 je určitě poctivější sequel než drtivá většina ostatních dvojek, trojek a dalších pokračování - nových nápadů (včetně takových, které jste ještě nikdy a nikde neviděli) je tu habaděj, chytrých alternací těch starých jakbysmet a v rozmanitosti se tak může SMG2 rovnat jen velmi málo her bez ohledu na žánr. V podstatě každá hvězdička a potažmo každá úroven nabízí nový zážitek, který se jen zřídka opakuje.

Za zmínku nicméně stojí tři důležité koncepční změny. Za prvé, Nintendo rezignovalo na příběh a strukturovalo postup do klasické mapy (trochu se tu řeční, rozhodně se už ale zdlouhavě nevybavujete s vílou Rosalinou, což byla pro nás dříve narozené, přiznejme si, docela nuda). Za druhé, trochu byl vylepšen kooperační režim pro dva hráče, takže pokud máte parťáka, máte i zajímavější možnosti společného hraní, byť druhý hráč stále hraje v roli "asistenta". A konečně za třetí, byla zvýšena obtížnost hry, to ovšem převážně v pozdější fázi hry, do které se pustí jen ostřílení harcovníci. Hru lze dokončit už po získání 60 hvězdiček (na to vám bude stačit zhruba 12 hodin a rozhodně to není nic obtížného), celkem jich tu je ale 120, přičemž navíc každou můžete získat dvojmo (jednou s Mariem a jednou s Luigim) - profíci tu zkrátka mohou strávit řádnou dávku přesčasových hodin a v některých pozdějších úrovních dojde i na hlasité nadávky směřované panu Miyamotovi a teatrální rozbíjení ovladače ;-). První díl jsem se 100% bilancí dohrál relativně bez potíží a nakonec dohraju i druhý, jen to bude o poznání pracnější.

A to je tak všechno, co se dá o SMG2 říci. "Více téhož", to je přesně to, co si hráči Super Mario Galaxy přáli a je to také přesně to, co s druhým dílem dostali. Ti, kdo vlajkové plošinovky s Mariem znají, jistě nepotřebují přesvědčovat o jejích kvalitách. Ty ostatní univerzálně oslavné recenze ani můj příspěvek rozhodně nepřesvědčí. Mají svojí pravdu. Mario je u nás stále ještě "love or hate" záležitost, přičemž ale druhá varianta připadá v úvahu obvykle jen pro ty, kdo to nikdy nezkusili. Ze svého okolí slýchám v zásadě dva hlavní argumenty proč jsem podivín/gay/teplouš/buzík/doplňte-si-sami, když si tak vychutnávám dětskou hru na last-gen konzoli.

Argument první zní, že má Wii zastaralou grafiku a hrát na něm jakoukoliv seriózní hru (myšleno zřejmě mimo rodinných párty her) je ztráta času. Tohle je ve skutečnosti ještě ten lepší argument, protože si uvědomuju, že nemalá část hráčů pro dobrý pocit z hraní (neboli tzv. imerzi) vyžaduje zpracování na úrovni. Takovým lidem bych jen těžko nutil hry jako The Conduit nebo Dead Space Extraction, které se i na Wii pokouší o zobrazení realistického prostředí, ale je směšné kvůli tomu odsuzovat hru se stylizovanou grafikou - nemáte-li rádi plošinovky jako takové, pak averzi chápu (i když jsem byl ve stejné situaci před lety také - jako ryzí doomer jsem dostal do ruky N64 a jak to dopadlo), ale ti kdo hrají podobné hry na PS3 nebo Xboxu 360 prostě ani přes směšné last-genové rozlišení 480p nebudou mít problém.

Argument druhý staví na tezi, že je ve 20 letech věku (natož při mých 33 letech) jaksi nemístné hrát infantilní hru, ve které se místo raketometem zabíjí tak, že nepříteli (což nadto není drsňák s cigárem v hubě, ale jakási podivná kedlubna) skočíte na hlavu a ve které bojujete proti přerostlé želvě a zachraňujete princeznu. Inu, na tom jistě také něco je, ale kdosi chytrý jednou řekl, že "cesta je cíl" - v Mariovi byla záchrana princezny od prvního pradávného dílu jen jednoduchou a srozumitelnou záminkou ke hraní. Nic víc! Na podobné výhrady mimochodem v zahraničí (kde s Mariem lidé vyrůstali tak, jako my vyrůstali třeba se Čtyřlístkem) prakticky nenarazíte a nové díly tam dodnes náruživě hrají hráči, kteří jinak tráví čas u Modern Warfare, Mass Effect nebo World of Warcraft. Vědí proč.

Toliko tedy marný pokus o osvětu. Je to nejspíš zbytečný boj, ale tohle klišé je třeba neustále bourat a vysvětlovat, že se jedná o geniální hru s brilantním designem a dokonalou herní mechanikou, na kterou nemá záchrana princezny nejmenší vliv. Buď máte své předsudky a tuhle hru považujete za infantilní, nebo už o genialitě Nintenda dávno víte. A pokud snad ne a opravdu se mi vás podařilo přesvědčit, doporučuju začít prvním dílem a pak plynule pokračovat ke druhému. Jak moc vám teď závidím, že máte těch 30 až 40 hodin zábavy (myšleno v obou dílech dohromady) teprve před sebou...

Zde jsou včera avizované konkrétní hry, které mě ve vydavatelských line-upech zaujaly. Pravidla pro výběr jsou jen dvě. Za prvé, hry jsem vybíral výhradně na základě osobních preferencí - kašlal jsem na velikost projektu a jeho papírový příslib či všeobecné sympatie vyřejnosti. Jediným relevantním hlediskem bylo, jak moc si chci právě teď danou hru zahrát já sám. A za druhé, do seznamu jsem nezařadil tituly už předem dobře známé a dříve ohlášené (Mafia 2, Portal 2, Little Big Planet 2 nebo Bulletstorm a jiné), o kterých už se toho před výstavou vědělo poměrně dost. A ještě technická - odkazy z názvů her vedou na trailery, případně jinam, kde se dozvíte víc.

Child of Eden (PS3, X360) - Řadím sice abecedně, ale tohle by klidně mohlo být první i pokud bych výběr řadil podle nadšení. Nejsem nejvěrnější fanoušek hudebních her, ale Rez jsem před lety (tehdy ještě na Dreamcastu a později na PS2) zbožňoval. Podle traileru to vypadá na relaxační záležitost pro potěchu očí a uší, což je přesně to, co od hudební hry osobně očekávám. Podpora Kinectu v tomto případě ve skutečnosti nevypadá marně, ale rozhodně i tohle budu hrát v pohodlí gauče a s gamepadem v ruce.

Driver: San Francisco (PC, PS3, X360, Wii) - Trailer je sice slabý a Tanner se mi v něm moc nelíbí (nějak omládl, ne?), ale koncept akční závodní sandboxové hry s přeci jen uzavřenějším systémem mi vždycky náramně seděl. Další plusy za San Francisco, za multiplayer a také za to, že hru stále vyvíjí Reflections, kteří by pod vedením Ubisoftu (mám je za trochu větší profíky než Atari) mohli příjemně překvapit. Nečekám zázraky, ale pokud to bude alespoň tak dobré jako The Wheelman, asi zklamán nebudu. Klíč k úspěchu (a zároveň největší riziko) vidím v dobře napsaném příběhu.

Journey (PS3) - Co dodat? Tvůrci flOw a Flower představili svůj další projekt. Přijde mi, že se trochu flákají (Flower vyšel v únoru 2009, Journey bude až příští rok), ale umění si žádá své a Journey se jeví podstatně ambiciózněji, než jejich minulý projekt. Vizuálně je to úchvatné a jak bych u jiných vývojářů měl strach o snahu postavit takovou hru na online podpoře, u thatgamecompany žádné takové ani jiné obavy nemám. Jasná koupě v první den.

Kirby’s Epic Yarn (Wii) - Takže tady máme roztomilou 2D plošinovku s infantilní grafikou, která ale nabízí nemalý prostor pro designové orgie. A protože tydesignové orgie proběhnou pod taktovkou Nintenda, tak je předem vymalováno. Kirby je takový ten třetí reprezentační brankář, který kdesi vzadu trpělivě čeká na ojedinělou šanci, ale kdykoliv se dostane na hřiště, podá spolehlivý výkon.

Limbo (X360) - Letošní Summer of Arcade na XBLA bude našlapané! Mainstream zastupuje Lara Croft and the Guardian of Light (dost se mi ta nová izometrická verze líbí), umělecké ambice má černobílá plošinovka Limbo. Logické plošinovky s důrazem na fyziku jsou v tomto oboru populární (Braid), ještě jednu ale určitě snesu. Líbí se mi ten minimalistický styl a těším se na emotivní hratelnost, pořádné "maso" mi zase nabídne nadějný Super Meat Boy (ten vyjde i na PC a WiiWare).

NFS: Hot Pursuit (PC, PS3, X360) - EA se sérií Need for Speed v posledních letech trochu tápala a vyzkoušela všechno - tuning, volnou jízdu po městě, nelegální závodění i seriózní skorosimulaci na okruzích. Fakt, že se teď vrací ke svým kořenům a navíc pod taktovkou Criterionu, je určitě pozitivní a zejména gameplay ukázka prezentovaná na tiskovce EA (k vidění tady, začíná v 1:46) slibuje velkolepé. Za sebe doufám, že bude hra laděná spíš do arkády - dodnes vzpomínám, jak jsem se u starých Pursuitů vztekal, když mi policejní AI lehce ťuklo zezadu do strany vozu a poslalo mě do hodin. Na závodní hry nemám vlohy, ale Burnout se mi pod kůži dokázal dostat, tak se to snad Criterionu podaří i tentokrát.

Project Dust (PC, PS3, X360) - Eric Chahi (Another World a Heart of Darkness) dělá mix mezi Populous a Black & White? Tedy, ne že bych starý Populous svého času hrál déle než pár dní (nejradši jsem měl, pamětníci pardon, verzi pro PSone) a ne že bych ten trailer považoval za kdovíjak zdařilý (mějme nicméně na paměti, že půjde o hru na XBLA/PSN), ale... Eric Chahi! Ne Molyneux, Eric Chahi!

Trine 2 (PC, aj.) - Přiznávám se bez mučení, že jsem první díl stále ještě nedohrál, ale po shlédnutí traileru na pokračování to určitě brzy napravím (a víte co, možná hned až tohle dopíšu). Dvojka přinese online kooperaci, jinak ale podle všeho zachová fungující chemii originálu. Až zase bude někdo držkovat, že je 2D dobré maximálně pro pro zaostalé retrogeeky, ukážu mu tenhle trailer. Moc se těším... na to, jak bude zírat, i na tu hru.

Další očekávané hry už telegraficky: Castlevania: Harmony of Despair (úplně nová Castlevania, víc netřeba dodávat), Dead Space 2 (paráda, pryč z vesmírné lodi do vesmírné velkozákladny), Echochrome 2 (skvělý koncept nyní zajímavě využívá PlayStation Move), Killzone 3 (jen doufám, že nevrhli všechny síly na grafiku a hratelnost bude rozmanitější - trailer tomu naštěstí napovídá), MGS Rising (hack 'n' slash koncept překvapil, ale tohle je povinnost) a Puzzle Agent (Professor Layton na PC od Telltale? Kde mám peněženku...). Snad jsem na moc věcí nezapomněl, ty případně doplním později pod článek. Ještě se chystám sepsat několik zklamání, které mi E3 způsobila, ale na zítra to neslibuji...

Konečně se mi podařilo poctivě prohlédnout všechny trailery a pročíst snad všechna důležitá oznámení či relevantní hands-on dojmy z letošní E3. Byla to celkem fuška - vyslovená překvapení a zásadní oznámení sice chyběla (marná sláva, když se oznamují nové next-gen konzole, je to jiné posvícení), rozhodně ovšem nemám pocit, že by byla nouze o zajímavé hry a troufám si říct, že proti loňsku a zejména předloňsku (to byl, nepletu-li se, hlavním konzolovým oznámením Wii MotionPlus... to bylo slávy!) se E3 z pohledu hráče vyvedla.

Proces vytvoření vlastního názoru pochopitelně "trochu" komplikoval fakt, že jsem na výstavě ani letos nebyl (fotbal je fotbal...) a nemohl si hry sám osahat. Tedy, u her to ani tak moc nevadí, ale u pohybových ovladačů Kinect resp. PlayStation Move či nové funkce 3D obrazu na PlayStation 3 je vlastní zkušenost nenahraditelná. Tady ovšem rovnou podotýkám, že mě ani jedna ze jmenovaných novinek jako hráče zatím pranic neláká - obě pohybová řešení jistě mají své přednosti, ale je opravdu tristní (nikoliv ovšem překvapivé), že Microsoft ani Sony nedokázali čtyři roky po Wii přijít s něčím novým a nabízejí převážně jen deriváty toho, co známe z Wii (ano, je to v podstatě v pořádku, své publikum si to najde, já jím však nejsem). O svém vztahu ke 3D obrazu jsem se tu už zmiňoval - nejsem velký obdivovatel technologických vychytávek a dechberoucí grafiky, jde mi spíše o obsah. A jakkoliv Killzone 3 do mého výběru nejočekávanějších her určitě patří (a to poměrně vysoko), předpokládám, že jí budu hrát v klasickém zobrazení a místo ultimátního technického zpracování (když už bych po něm prahnul, vyzkoušel bych Crysis 2) si vychutnám spíše brutální autentickou atmosféru války a intenzivní hratelnost. Tak jako posledně.

A tak je pro mě zůstává jediným produktem, u kterého upřímně lituju, že jsem si ho nemohl vyzkoušet, nový handheld Nintendo 3DS. Což rozhodně neznamená, že bych o něj měl nějaké obavy - znovu, jde mi především o obsah a jestliže se Nintendo posledních pár let DSku nevěnovalo tak, jak bych si přál (velmi kulantně řečeno), teď nás zase na pár let čekají pořádné žně. Alespoň doufám. 3D obraz je pro mě sice obrovskou neznámou, ale už samotný fakt, že k jeho použití nejsou potřeba brýle, je moc sympatický. Kolem 3DS je stále hodně otazníků (cena, datum premiéry, ale kupodivu třeba i design a také výkon, tedy použitý CPU atd.) a Nintendo bude určitě muset v určitých ohledech (online podpora a s tím související digitální downloady či cenová politika) viditelně přidat, aby jí rychlíkem neujel Steve Jobs s iPhonem v kapse, ale už jen pouhý fakt, že má 3DSko čtyři tlačítka, D-pad a analogový ovladač (o třech kamerách, akcelerometru a gyroskopu nemluvě), z něj v mých očích činí daleko zajímavější herní platformu než je iPhone.

Zítra sepíšu moje osobní "highlighty" výstavy v podobě konkrétních her.

Asi se všichni shodneme, že Brütal Legend není kdovíjak úžasná hra (hodnotil jsem zde), ale stejně tak budou zřejmě všichni jednohlasně souhlasit, že se Double Fine v tomhle projektu vydali ze všech sil a vytvořili jedinečný metalový svět. Nádherné concept arty už jsem tu kdysi zmiňoval, teď jsem narazil na nové video Joea Kowalskiho, jehož pracovní zařazení v Double Fine je "interface designer". Kowalskiho práce spočívá v návrhu titulní obrazovky, hlavního menu hry a především jejího uživatelského interface, což je možná obyčejně trochu nuda. Ne tak v případě Brütal Legend s nápaditou koncepcí menu, která se drží metalového námětu. Posuďte sami (a to i v případě, že jste hru hráli, Kowalski tu totiž popisuje jak nápad, tak celý proces vzniku):

Trochu teď změním téma - považujete uživatelský interface hry za důležitý? Bezprostřední odpověď bude myslím velmi často negativní. Hráči význam UI obvykle nedoceňují a neuvědomují si, jak důležité je intuitivní ovládání a struktura menu pro jejich požitek ze hry. Není to jistě věc, která hru prodává, zásadním způsobem ale přispívá k tomu, jak se vám hraje. A nejen to - třeba v Dead Space je tradiční interface prezentován velmi netradičním způsobem, čímž pomáhá autenticitě a "ponoření" do hry. Zajímá-li vás toto téma, přečtěte si odborný článek na Gamasutře.