Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Nemám Godfathera za nejlepší film všech dob, ale jedním z nejlepších pro mě rozhodně je, stejně jako kniha. Netušil jsem, že Mario Puzo napsal zajímavou zákulisní zpověď The Godfather Papers and Other Confessions (tady je vynikající úryvek), stejně jako jsem netušil, že knihy mohou být i nechutně drahé - jako The Godfather Family Album, nová exkluzivní kolekce fotografií z natáčení filmu od Taschenu (k mání v limitované edici za 500 Euro). Nu co už, nezbyde než v březnu zajet do Londýna na výstavu (viz závěr výše citovaného článku). Jak se sakra podaří vyhrabat takovouhle lahůdku po pětatřiceti letech?

A je tu další důkaz faktu, že jsou freewarové hry líhní originálních myšlenek a experimentálních konceptů. Nemusí jít přitom o zcela revoluční nápad, stačí jen zvolit trochu jiný přístup k něčemu notoricky známému. Cosmic Invaders je na první pohled další klon Space Invaders, ovšem je tu jeden "drobný" rozdíl - vůbec tu totiž nestřílíte! Místo toho stavíte obranné věže, které střílí samy, plně automaticky. Je jich několik druhů, můžete je za peníze vylepšovat, opravovat nebo třeba prodat a vyměňit za jiné. To vše se stejným cílem jako v původní hře, tedy zničit včas všechny raketky, které na vás nalétávají.  Jsou to stále Space Invaders, ovšem ve formě realtime strategie. Postupem času sice poznáte, že by si tenhle geniální nápad zasloužil propracovanější herní systém a možná by mu více slušela flashová varianta, ale... nenechte se odradit a určitě to vyzkoušejte!

PS: Původně hra vyšla už před rokem, teď autor vydal vylepšená verze.

Chcete vidět mladičkého Františka Fuku v době, kdy si na svém ZX Spectru počítal kalorické hodnoty jídel a ukládal telefonní seznam? V rámci pořadu České televize Retro a dílu věnovanému počítačům byl s Fuxoftem odvysílán krátký rozhovor a v něm úryvky z jakéhosi pradávného (a zjevně naprosto šíleného) vzdělávacího pořadu. Obrýlený František tam je vyobrazen jako inteligentní mladík, jehož každé slovo publikum konsternovaně hltá. Hned na úvod ostatně prohlásí, že "hry pomáhají rozvíjet nejen rychlost reakcí nebo postřeh, ale také logické myšlení," což okamžitě demonstruje na ukázce z Knight Lore. Jen si trochu přihřeju polívčičku - podstatně detailnější Fuxoftovy vzpomínky si můžete vyslechnout v mém rozhovoru z poloviny roku.

Na návrat mého největšího akčního hrdiny jsem čekal rok a půl. Nebylo to snadné čekání, obzvláště když si produkce mezitím natočila velkou část další série, aby jí pak spláchla do záchodu. Do startu regulerní sedmé série (znovu natočené na základě úplně jiného scénáře) musím vydržet ještě dalších šest týdnů (11. leden, nemýlím-li se), ale to už bude hračka. Díky včera odvysílanému dvouhodinovému speciálu Redemption totiž vím, že bych se po relativně slabší šesté sérii mohl dočkat návratu do prvotřídní formy. To bylo na prequelu (mimochodem, v jistých směrech dost podobném Far Cry 2) vlastně to nejlepší - akce tu nebyla kdovíjaká, scénář mi přišel místy přitažený za vlasy (nechci spoilovat a vlastně to ani není důležité), ale podstatné je, že se to všechno nakonec moc pěkně sešlo a připravilo živnou půdu pro rozjezd další řady. Upřímně přiznávám, kdyby se Jack Bauer objevil třeba v Ošklivce Betty, byl bych stejně nadšený.

Mimochodem, do 24ky děsně rád zasvěcuju lidi, kteří tenhle seriál neznají. Mám doma takový vysoký paklík CDček se všemi sériemi, který vždycky někomu půjčím, načež si od něj (po pár týdnech naprostého mlčení) vyslechnu spršku nadšených superlativů. Možná to přeháním, ale skoro to vypadá, jako bych těm lidem měnil život. Minimálně tedy pokud jde o vnímání televizní zábavy. Pokud by snad někdo chtěl tu krabičku půjčit a známe se, klidně napište...

Na druhou stranu musím konstatovat, že událostí dnešního dne bylo nejspíš finále páté série Entourage a věta "I´m wet and your big cock is in my mouth," která padla z úst Jamie-Lynn Sigler (Meadow ze Sopranos), jež tu přitom hraje sama sebe! Tohle plus ta scéna, která následovala... v Americe je možné fakt všechno. Díky bohu! Mimochodem, opravdu nechápu, že má u nás tenhle báječný seriál tak málo fanoušků.

Když už si člověk myslí, že ho žádná pochybná analýza nemůže překvapit, objeví se nějaká neuvěřitelná zpráva a o zábavu je postaráno. Na Forbesu píší o analytické společnosti EEDAR, která od roku 2006 pilně sbírá data z herní branže a nyní zájemcům poskytuje informační servis v podobě jakéhosi svatého grálu videoher. Zástupci firmy totiž tvrdí, že znají klíč k úspěchu a jsou schopni na základě statistických dat z minulosti přesně vypočítat, jak se té které může na trhu dařit. Kdo ví, možná jsou dokonce schopni sami vymyslet hru, která se stane zaručeným trhákem! V článku například tvrdí, že "kooperativní režim zvýši prodeje o 12400 kusů a kompetitivní multiplayer o téměř 25000." Šéf firmy dále zmiňuje, že prý má klíčový vliv na úspěch hry termín vydání - před vánoci se podle něj hry prodávají nejlépe, ale zase je tu velká konkurence. Nad tím že dumalo dvacet analytiků tři roky?

Asi nejzajímavější částí článku je pak konstatování, že prý pouze 4% her nakonec vykáže zisk. To je tak očividný nesmysl, že skoro nestojí za komentář, ale přesto - není to totiž zdaleka poprvé, co slyšíme povzdechy vydavatelů nad vysokým rizikem herní branže a stoupajícími náklady. Jenže stačí selský rozum a je zřejmé, že pokud by vydělávala pouze každá 25. hra, pak by se herní průmysl nemohl znovu a znovu dosahovat razantního růstu a nevznikalo by tolik her z kategorie "já taky". Možnost, že by ta 25. hra dokázala svým úspěchem kompenzovat ztráty 24 předchozích titulů je také absurdní - vydávání her není hazard a osobně jsem přesvědčen, že vydavatel předem docela přesně ví, co od které hry může očekávat a většinou vydělá (MMO raději stranou, to je trochu jiná kapitola) - někdy více, někdy méně, ale obvykle ano, jinak by do toho příště nešel. Že občas zariskuje a vsadí na nejistou kartu (takže se opravdu může stát, že se mu to vymstí), je věc druhá, ale takových her je (bohužel) málo.

Co mě ovšem děsí nejvíc, je fakt, že se EEDAR na svých stránkách chlubí prestižní klientelou. Nechybí mezi ní v podstatě žádný z velkých hráčů herního průmyslu. Možná nabízejí i smysluplnější služby, ale výše zmíněný servis je ze své podstaty nesmyslný a každý, kdo si chce jen a pouze s jeho pomocí sáhnout na ta pomyslná čtyři procenta, je nevyléčitelný snílek. Hry možná ještě nedospěly do éry, kdy se dají seriózně označit za umění, ale rozhodně už dávno dospěly do okamžiku, kdy se nedají prodávat jako hrušky nebo jablka. Pokud se o to budete snažit, vyrobíte přinejlepším průměrnou válečnou hru a něco na ní snad i vyděláte (ehm, obzvláště pokud si dáte práci s kooperací a deathmatchem). Určitě ale tímhle způsobem "nevypočítáte" věci jako Wii, Guitar Hero, World of Warcraft, Rock Band nebo The Sims. Na ty je, díkybohu, potřeba trochu víc...

Update: Tak prý ne 4%, ale 20% her vydělá peníze - první číslo údajně zahrnuje i nedokončené hry, což mimochodem znamená, že 16% všech herních projektů nikdy nespatří světlo světa. Ano, tomu bych i věřil. Ale pětina zisková? Stále je to méně než bych čekal.

Bleskové zprávy, na to je užije! Ale najít na internetu (například u zpravodajství) pěkné fotografie, to je celkem fuška. Boston Globe začal zhruba před půl rokem publikovat fotopříběhy v rámci série The Big Picture (nové přibývají několikrát týdně) a já musím smeknout - na každý nový díl se těším a prakticky bez výjimky to jsou nádherné záběry se zajímavými popiskami. Někdy na aktuální téma, jindy jen tak, zdánlivě bez významu. Navíc je to všechno vytvořené v jednoduchém a přehledném designu bez otravných flashových přehrávačů. Zkrátka lahůdka a další přírůstek do vaší RSS čtečky. Znáte-li nějaké podobné stránky, pochlubte se!

PS: Na obrázku je z ptačího pohledu vidět velryba na Antarktidě.

Jedna náhodně vyhrabaná historická agitka o tehdejších herních magazínech z odborného časopisu Strategie v prosinci 1994. Nevím jak vám, ale mě zmínky o výukovém software v Excaliburu a řešení problému násilí v počítačových hrách ve Score připadají poněkud komické. Klikněte pro větší verzi...

Nejzbytečnější hra všech dob? Já bych volil Rubik´s Cube pro Atari 2600. V roce 1982 si na tenhle hlavolam (tenkrát na vrcholu popularity) koupila s velkou slávou práva Atari. Tehdy asi lidem z marketingového oddělení přišlo chytré, koupit slavnou hračku a předělat jí věrně do videoherní podoby, dnes už ale každé malé dítě chápe, jak naivní myšlenka to byla. Že bylo na předpotopním Atari v jeden okamžik možné sledovat jen jednu stranu kostky (což dost zvyšovalo obtížnost, protože to vyžadovalo brilantní představivost) je vlastně to nejmenší. Podstatnější je, že byla hra dražší než samotný hlavolam! A že je prostě tisíckrát jednodušší, intuitivnější a zábavnější vzít do ruky opravdovou Rubikovu kostku. Musím se smát, kdykoliv si na tuhle hru vzpomenu - byla to úžasná doba.

V těchto dnech vychází na Wii hra Rubik´s Puzzle World (viz homepage) a i když koncept starého hlavolamu rozšiřuje do relativně propracované logické hry, připadá mi to přiznačné. Myslím ve světle her, které na Wii vycházejí. Z přibližně třicítky posledních Wii her na aktuální stránce recenzí na IGN (nepočítal jsem Virtual Console hry) jsem se dopočítal k průměrnému hodnocení 5,7 bodů. To je na silné předvánoční období (recenze vyšly zhruba v posledních třech týdnech) skutečně tragické. Důvod už teď můžeme říct na plnou hubu: Nintendo (a ruku v ruce s ním i third-party partneři) zcela rezignovalo na tradiční herní zábavu a veškeré své síly vrhlo do casual oboru. Že jsou ty hry průměrné? Nevadí, stejně se většinou dobře prodávají.

Půvabný je na tom samozřejmě fakt, že nemůžeme říct ani "ň". Obchodní výsledky Nintenda mluví samy za sebe a jakkoliv byl Super Mario Galaxy úspěšnou hrou, Wii Fit byl (a stále je!) mnohonásobně úspěšnější, při nesrovnatelně nižších nákladech. Totéž Brain Age - devět vývojářů, tři měsíce vývoje a nějakých sedm milionů prodaných kusů, tomu se dá jen stěží konkurovat. Co víc, ta hra (i její pokračování) se prodává tak dobře, že se Nintendu vlastně ani nevyplatí investovat tu směšnou sumu do dalšího pokračování. Dává si na čas a se svým vývojem (na Wii i na DS) nikam nespěchá. Nemá důvod. Pointa bude tentokrát chybět. Chápu Nintendo a zřejmě bych se na jeho místě nechoval jinak. Ale sere mě to, ani nevíte jak!