Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Martin Ludvík dnes vyhlásil aukci o ochrannou známku Excalibur. Značku si cení na jeden milion korun bez DPH a pionýrsky přísahá, že pokud nenajde kupce, do února příštího roku, začne časopis znovu vydávat na vlastní pěst. Odvážný to podnikatel. Nechci ze své pozice tuto aukci ani záměr vydavatele produkovat Excalibur s týmem Kultury Kryplů (tak jsem se to alespoň kdesi dočetl) nijak komentovat, ale myslím, že je to dobrá příležitost zavzpomínat si a podělit se o osobní vzpomínku. Konečně, soudě dle diskuzí na Excaliburblogu mám názor poněkud vyhraněný.

Osmnáct let. Sakra práce, to nám to letí! Když vyšlo v roce 1991 první číslo Excaliburu, ještě jsem chodil na základní školu. Nepamatuju si už, jak a kdy jsem se k němu dostal, ale kdybych si to pamatoval, vyhlásil bych ten den za svůj osobní svátek. Změnil mi život, v podstatě ze dne na den. Začal jsem obtěžovat trafikantky a neúnavně pátral po nových číslech (distribuce tehdy nebyla zrovna spolehlivá a časopis se dal zaručeně sehnat jen v několika pražských obchodech). Záhy jsem si časopis předplatil, to ovšem dámám z trafik život nijak neusnadnilo, protože předplatitelský výtisk chodil zhruba týden až dva (!!) po vyjití na stáncích - což se nedalo vydržet, takže většinu z prvních čísel vlastním ve dvou kusech. Časopis jsem hltal a četl stále dokola, navzdory tomu, že jsem tehdy jako chudý student ještě pařil na 8bitu, takže jsem prakticky mohl využít tak 5 až 10% obsahu, protože drtivá většina článků byla od prvního čísla věnovaná Amize. Bylo mi to fuk. Šlo přece o hry, no ne?

Před pár dny jsem vytáhl svůj archiv prvních Excaliburů a věnoval jeho čtení celý jeden večer. Zkuste to taky, stojí to za to. A pokud ten čas nemáte, věnujte alespoň čtvrt hodiny následujícím třem textům - přečtěte si recenzi na Loom od Lukáše Ladry (číslo 5/91), Eislerovu recenzi na Barbarian II (11/92) a Anastasovovu recenzi Lemmings II (16/93). Nyní střih o bezmála dvacet let později a pár týdnů staré vyjádření Martina Ludvíka na Kultuře Kryplů: "ČB Excalibury byly psány hráči pro hráče. ... Dnešní herní časopisy jsou chaotické. Bezkoncepční. Suché. Jako písek na poušti. Typografická písečná bouře. Oáza zasypaná pískem. Slang náctiletých. Komplikovaná stavba vět. Bez života. Blištivá obálka. Minimální hodnota. Vysoká cena. Nulová zábava. Proč?"

Inu, na dnešních herních časopisech a webech můžete jistě najít spoustu vad a nedostatků. Tečka. Tehdejší autoři (včetně výše zmíněných, jakkoliv se později do jisté míry vypsali) by ale dnes měli velký problém získat práci v herních médiích, ať už těch tištěných nebo na internetu. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale nebyli zkrátka dost dobří. Jen jsme to tehdy nevěděli a bylo nám to jedno. Fenomén Excaliburu totiž staví na jednom jediném pilíři - na své době. Slovo "internet" tehdy znali přinejlepším akademici a Excalibur měl v podstatě monopol na informace. Stál 29 korun a dostali jsme za ně 32 stran, přičemž obsah tvořily z poloviny recenze a z poloviny návody (!!). Říkejte tomu třeba "koncepce", já ale dnes při čtení starých Excaliburů marně hledám cokoliv, co by mě jakkoliv zaujalo. Zní to příliš tvrdě, ale byla to parodie na herní časopis. Zbyla jen ta nostalgie, mrcha jedna. Vzpomínky na to, jak jsem v patnácti letech každou stránku hltal a četl stále dokola. Vzpomínky na to, jak jsem netrpělivě čekal u trafiky na nové číslo. A ze všeho nejvíc vzpomínky na tehdejší hry - to ale opravdu není zásluha redakce časopisu, no ne?

Teprve později ve Score se dvojici Ice a Andrew podařilo vytvořit skutečný časopis a víc než to - něco výjimečného, co můžeme i z dnešního pohledu (jakkoliv ani tuhle éru rozhodně nijak nepřeceňuju) považovat za fenomén. O Excaliburu to při vší úctě tvrdit nemůžu. Čímž nechci říct, že hodlám svůj archiv Excaliburů vyhodit do popelnice nebo teatrálně podpálit. Chraň bůh. Změnil mi tehdy život, v podstatě ze dne na den.

Společnost Nielsen vedle svých žebříčků prodejnosti pravidelně sestavuje i nejrůznější analýzy trhu a výsledek jednoho takového průzkumu zveřejnila bezplatně na svém webu. Jmenuje se The State of the Video Gamer a PDF je ke stažení zde. Dokument je zajímavý (mimo jiné, ostatní­ data ale byla medializována více) tím, že hraní zasazuje do poněkud širšího kontextu, respektive že za hráče považuje nejen mě, nýbrž i paní, která si v kanceláři pustí na pár minut Solitaire. A jsou to zajímavá zjištění! Pokud totiž vezmeme v potaz casual segment i hry zabudované do operačních systémů, zdaleka největší kategorií hráčů tvoří právě ženy starší 25 let. Nejen že jich je 46%, ale dohromady se postarají o bezmála 55% všech "odehraných minut". Zdaleka "nejnáruživější" je pak prý kategorie žen od 55 let výše, která u her tráví více času než jakákoliv jiná skupina - tvoří 17% všech hráčů, ale odehrají přitom plných 26% veškerého herního času.

Graf je to skutečně úctyhodný a metodologie výzkumu jakž takž věrohodná (sledováno bylo 185 tisíc PC), takže... dobrá práce, děvčata! Ještě trochu zlepšit výběr her a svět bude šťastnější - v tuto chvíli na jednoho hráče World of Warcraft připadá osm hráček Solitaire. Pwn3d!

John Romero dnes zveřejnil na Vimeu přibližně půlhodinové video z roku 1993, kdy firmu navštívil správce tehdejší velké BBS Dan Linton a natočil tyto záběry. V úvodu vidíte několik tehdejších zaměstnanců firmy (Adrian Carmack, Sandy Petersen, Jay Wilbur samozřejmě i Romero), pak je tu Bobby Prince, který právě dokončoval hudbu a zvukové efekty pro Doom (kouzelně tam vysvětluje úvodní skladbu z jednoho Commander Keena) a na závěr zhruba dvacet minut hraní ještě nedokončené verze Dooma včetně multiplayeru (začíná ve 27:15). Dýchá z toho fantastická atmosféra. Kus historie!

Tim Schafer pro MTV Multiplayer uvedl, že Psychonauts zdaleka nebyl takový prodejní průšvih, jak to podle herních magazínů vypadalo. Možná je jen opatrně diplomatický, ale podle jeho slov nemá při kontaktu s vydavateli problém (většina s ním ráda hovoří a prý tvrdí, že by s takovou hrou dokázali mnohem víc, než Majesco). A jak se vyjádřil už dříve, v obchodech se vyprodalo všech 400 tisíc kusů! Což ovšem nic nezměnilo na všeobecném názoru, že je Psychonauts jednou z nejlépe hodnocených her své doby, přičemž ale její komerční úspěch zůstal daleko za očekáváním.

Schafer dále dodává, že mají hráči v téhle situaci zbytečné obavy o osud svého oblíbeného tvůrce, jehož projekt se dostatečně neprodával. Podle jeho slov se prý příliš zajímají o prodejnost her. A to musím podepsat. Osobně mě herní průmysl zajímá takříkajíc se vším všudy - baví mě přemýšlet nad souvislostmi, analyzovat zákulisní informace, sledovat komerční úspěch firem a předpokládat jejich další vývoj. Dnes, kdy mě tahle branže živí, je to asi docela pochopitelné, ale co mě proboha přišlo na prodejních číslech zajímavé v osmnácti letech, kdy jsem ty hry "pouze" nadšeně hrál?

Jistě, nic není černobílé a nemalá část těch informací více či méně souvisí s tím, co nás čeká. Oblíbený vývojář zavřel krám a zmizela s ním tedy i šance na dokončení toho či onoho projektu. Jisté populární hry se prodalo přes milion kusů, což zvětšuje šanci na pokračování. A tak dále.. jak relevantní je ale pro běžného hráče informace, že česká pobočka jisté firmy propustila tři zaměstnance a že se té či oné konzole prodalo o 4,2% méně než před týdnem? Snad to nějak souvisí s lidskou povahou, nevím. Co samozřejmě moc dobře vím, je fakt, že jsou "na vině" herní média. Zejména ta internetová (z podstaty věci díky svému neomezenému prostoru) kupí informace jednu na druhou, bez ohledu na to, jaký význam pro obyčejného hráče mají. Jen se podívejte na denní zpravodajství Kotaku nebo Joystiqu, které každý den produkují až padesát zpráv!

Taková už je ale hektická doba médií. Těžko je vinit a těžko to považovat za zlo. Navíc, když to do čtenářů "hustíte" dostatečně dlouho, nakonec je to dříve či později asi opravdu začne zajímat. Spíš přemýšlím, co o tom soudí obyčejní hráči. Jedna věc je totiž dávat věci do zdravých souvislostí a druhá je operovat s kvantem nicneříkajících čísel a zbytečných údajů. Kde je ale ta hranice?

Update: V Texasu. První odpověděl Pipboy.

Co říct o téhle hře, aniž bych vám zážitek jakkoliv ovlivnil nebo vyzradil? Méně je někdy více a autoři moc dobře vědí, proč nezveřejnili ani jediný screenshot z druhé půlky Floweru - především závěr této PSN hříčky (kterou tvůrci "navázali" na svou prvotinu Flow) je totiž opravdu skvostný. Proto raději nebudu žádným způsobem popisovat, o co jde. Čím méně víte, tím lépe pro vás a pokud bez toho nemůžete být, přečtěte si některou z českých recenzí, které se mimochodem v hodnocení vzácně shodují (a já s nimi). A nebo si pusťte tohle "making of" video, kde vám hru představí samotní vývojáři.

Flower má punc uměleckého díla a pokud umanutě netrváte na tradičních herních principech a oceníte relaxační pojetí a důraz na emoce, rozhodně do toho ty dvě stovky zainvestujte - je to jedna z nejlepších her, které se na PS3 v poslední době objevily! Kdo ví, možná je právě tohle jedna z cest, kterou se hry v následujících letech vydají. Ostatně, designér Jenova Chen si to myslí (viz jeho hodně zajímavá přednáška)...

PS: Pokud chcete raději něco bez té omáčky, zkuste třeba Turbo Sliders.

Pokud si někde v recenzi přečtete srovnání Wheelmana s Grand Theft Autem a argumentaci, že tu v době GTA nemají hry jako je Wheelman místo, pak si raději přečtěte jinou kritiku. Měřit Wheelmana s GTA je totiž nespravedlivé a nesmyslné - ta hra má zcela jiné ambice a naprosto odlišný koncept. Kdybych měl snad přeci jen nějak glosovat obě hry, označil bych Wheelmana jako "casual verzi GTA". A to nezní zas tak špatně, že? Tedy, Wheelmanovi můžeme vytknout opravdu leccos - slabší technickou stránku, plytký příběh (zachraňuje hláškující Vin Diesel, na tom to evidentně stojí a padá, ostatně jako jeho filmy) a povrchní hratelnost. Ale stejně jako se u dobrého akčního filmu nezamýšlíte nad tím, proč kvůli krádeži náklaďáku s pašovanou elektronikou musíte zabít desítky ba stovky členů nepřátelského gangu, ani tady podobné nelogičnosti netřeba řešit (a jestli ano, není to hra pro vás).

Třeba se jen bavit. A pokud k Wheelmanovi přistoupíte jako ke klonu Burnout, Drivera a Pursuit Force (k tomu má mimochodem zdaleka nejblíže), řekl bych, že se bavit budete. Je to povedená arkáda.