Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Před časem jsem tu psal o synergii Vity a indie her. Indie hry se na Vitu perfektně hodí a momentálně jí drží nad vodou - za posledních pár týdnů byly ohlášeny další atraktivní hry, které možná znáte z PC: Hot Miami, Frozen Synapse a dnes také můj oblíbený Thomas Was Alone. Dále to bude Luftrausers, Fez, Lone Survivor a spousta dalších - letos prý vyjde na Vitu celkem stovka her. Pro nás, kteří si Vitu bez velkého přemýšlení koupili, to jsou skvělé zprávy. Možná ještě zajímavější je ovšem fakt, že se indie hrám na Vitě opravdu daří! Tvůrce Retro City Rampage se nechal slyšet, že je PSN verze hry prodávanější než XBLA verze a Steam verze. A že na PSN si hru lidé častěji kupují na Vitě než na PS3. Zajímavé je také tvrzení Sony, že se třetina všech prodaných her pro Vitu prodá digitálně na PSN. Mimochodem, zaznamenal jsem kdesi toto URL, kde je zmínka o "self-publishingu" na PlayStation platformách. Nevím, jestli jde o nějaký nový jednodušší proces, ale třeba to některého zdejšího vývojáře zaujme...

Role vydavatelů začíná být stále zbytečnější. Mám z toho trochu škodolibou radost - hororových historek českých vývojářů, kteří narazili na hradbu nekompetentních hochštaplerů, si vybavuju nespočet. A nejde jen o vzdálenou historii - tak jako Altar na počátku století doplatil na neschopnost Virgin Interactive, tak si Kuju nedávno smlslo na Vatra Games, o čerstvé kauze Amanita Design ani nemluvě. Naštěstí se objevují úplně nové firmy, které indie studiím pomáhají a dokáží jim nabídnout dostatek dobrých důvodů k tomu, aby vydali hru pod jejich značkou a nikoliv nezávisle. Z menších aktivit jsem si všiml Nicalis nebo Curve, hodně zajímavý je článek PA Reportu o Devolver Digital. V této souvislosti stojí za zmínku, že podobnou roli chtěla kdysi u nás hrát Idea Games a nepletu-li se, o něco později i uskupení Praguematic. Možná ta myšlenka tehdy předběhla dobu, možná to její nositelé jednoduše nevzali za dobrý konec. Věřím ale, že by dnes spousta nadaných vývojářů, kteří se bohužel neorientují v marketingu, něco podobného ocenila.

Tak jsem tento týden poprvé zainvestoval do projektu na Kickstarteru! Pravidelně tam narážím na pozoruhodné projekty, ale nakonec jsem zatím vždycky odolal s tím, že si hru případně pořídím po vydání. Když jsem ale takhle jednou dorazil domů v dobré náladě po pár pivech, neodolal jsem a poslal pár dolarů autorovi Another Castle, mariovky s náhodně generovanými levely. Je mi jasné, že řadu z vás tato hra vůbec neosloví, o konkrétní projekt ale ani tak nejde. Jde o princip - nevoní mi sebezajímavější projekty lidí, kteří by evidentně neměli problém sehnat peníze, případně je dokonce velmi pravděpodobně mají na soukromém účtě, ale nechtějí riskovat. Naopak fandím nadaným začátečníkům, kteří nemají podporu médií či komunity a především opravdu nemají peníze, tudíž žádají poměrně zanedbatelnou sumu.

Twitter Digest:
@botherer: Hey, gaming press, can we stop calling games "addictive" in the list of positives? It's not helping. You mean, "fun". +1
@eb42: "Congratulations!  We are pleased to advise you that we are authorizing CINEMAX, s.r.o. for Wii U software development." Snad se mám na co těšit!
@Polygon: Here's a picture, though it's actually got people in it now.  http://yfrog.com/occ16yybj. One more picture of Polygon HQ, but then we have to get back to our silent staring.  http://yfrog.com/nztyibwj. Dva obrázky z kanclů Polygonu. Takhle to u nás nevypadá ani v Mafře.
@terrycavanagh: I am a little worried about this review! http://i.imgur.com/FQs8ewU.png.
@jakubweber: Víte co je stejně srandovní? Na obalu Sim City @gamescz: "..Nejlepší v historii..", a pak tomu dají 5/10. Teď nevím kdo se víc shodil.
@schovanec: Xzone dneska slaví 12. narozeniny a při té přiležitosti jsem sepsal vzpomínkový článek 12 osudových her: http://t.co/VDfFVDB34w. Tak všechno nejlepší, ať ten retail ještě pár let frčí!
@davesade: Co je to ten Harlem Shake? Vypadá to jako nějaká nová hra pro Kinect.

App Store je přes veškerou svojí zahlcenost stále úžasnou příležitosti pro malé týmy nebo dokonce jednotlivce, kteří mohou svojí hru dostat k milionům hráčů, zbohatnout a uspět tak v konkurenci velkých korporací. Díky relativní jednoduchosti vývoje to ale současně znamená, že tu jsou nakvartírovaní také různí vykukové a podvodníčci, kteří se nerozpakují nejen inspirovat, ale doslova vykrádat cizí herní koncepty včetně designu a grafiky. Může jít i o poměrně těžko prokazatelný čin (viz slavné Tiny Wings, které se "shlédlo" v jednom projektu z Global Game Jamu) a pravdou je, že je občas dost obtížné stanovit přesnou hranici mezi inspirací a nemorální zlodějnou. Je třeba 247 Missiles od Cinemaxu vykrádačkou Missile Command? Inu, zjevně to není originální design, ale krádeží bych to nenazýval. I takové případy přitom existují a není jich vůbec málo.

Podobná věc se stala nizozemskému studiu Vlambeer. Možná znáte jejich Super Crate Box, ale dávno předtím, ještě v roce 2010, vytvořili jednoduchou flashovku Radical Fishing, ve které docela originálním způsobem rybaříte. Nejprve ovládáte klesající háček, snažíte se vyhýbat rybám a dostat se do co možná největší hloubky. Při cestě nahoru pak na háček naopak ryby nabalujete, načež je nakonec ve vzduchu všechny vystřílíte. Postupně si vylepšujete nářadíčko, klesáte do větších hloubek a chytáte větší ryby. Je to jednoduché, je to casualovité, je to rozmanité a perfektně se to hodí na telefony a tablety. Flashovky si ale všimli v Gamenauts a rychle udělali naprosto totožnou hru pod názvem Ninja Fishing. A dost na ní rejžují. Fakt dost.

Vlambeer to asi dost štvalo, nějaký čas možná brečeli do polštáře (vše si přečtěte ve fascinujícím článku na Gamasutře), ale pak mávli rukou a s vervou se pustili do iOS verze, kterou koneckonců začali dělat už před lety. Ridiculous Fishing teď konečně vyšlo (na rozdíl od Ninja Fishing jde o premium hru, ač si RPG koncept dokupování předmětů o freemium model přímo říká) a nejsem zdaleka sám, komu se líbí. Edge dal 9/10, chválili i na PA Reportu nebo Wired a podle souhrnného článku na GI.biz jde zatím o nejlépe hodnocenou hru tohoto roku. Je to triviální koncept, na kterém by se dal vyučovat herní design. Je chytlavý, srozumitelný a současně rozmanitý, postupně vás seznamuje s novými nápady (motorová pila:), o stylovém zpracování a humoru nemluvě (viz skvělá parodie na Twitter, víc neprozradím).

Hru stahujte na App Store (stojí $2.99), k dispozici je také skvělý soundtrack.

Bohužel jsem se ke komentáři středečního oznámení PlayStation 4 pro zaneprázdnění a nemoc dostal až teď, s týdenním zpožděním, ale odstup se v tomto případě docela hodil. V první chvíli jsem byl dost rozčarovaný, nicméně postupem času jsem některé věci dokázal ocenit a minimálně ideologicky teď hodnotím prezentaci jako vydařenou. Začít bych ale měl asi spíš tím, že se moje prognóza v podstatě naplnila ;-). Naplnila se v tom, že lidi byli nasraní. Je otázkou, zda kvůli svým nerealistickým očekáváním (jak jsem předpokládal), nebo kvůli neschopnosti Sony ukázat alespoň ten plastový obal PS4, se kterým by si očekávaný next-gen produkt fanoušci a zákazníci dokázali asociovat. Myslím, že to byla z pohledu marketingu chyba, ale ruku na srdce - co by to fakticky změnilo?

To zásadní, co podle mě na konferenci padlo, byla vize. Nikoliv konkrétní produkt, ale vize budoucnosti světa PlayStation, který nabídne sociální funkce zdokonalující herní zážitek (streamování, sociální sítě, "spectating" nástroje, predikce nákupů aj.) a především robustní cloudovou službu, která PlayStation 4 (ale i 3, 2 a 1) dostane na Vitu a vlastně i na jakýkoliv jiný displej včetně vašeho mobilního telefonu. Je to sebevědomá vize, ale nezapomínejme na to, že v ní snad až příliš často padalo spojení "it is our long-term goal" a že Sony historicky ne vždy splnila své sliby (osvěžte si paměť). Tím si ale nechci nechat zkazit sen o cloudové službě, která nabídne (ideálně v rámci předplatitelského modelu) kompletní archiv her z všech tří předchozích generací PlayStation. Dokážete si snad představit něco lepšího? Lze tohle vůbec nějak trumfnout? Jistě tu je pár velkých otazníků a mnozí si evidentně neuvědomují, že jim jejich zakoupené PS3 hry budou u next-genu k ničemu, ale celkově se mi tato vize zamlouvá (ač ne všechno sám využiju - sociální funkce budu z velké části ignorovat), zvláště s vědomím všeho pozitivního, co si o Gaikai pamatuju. Jen bych byl kvůli sobě i kvůli Sony rád, kdyby to byla vize roku 2014 a nikoliv vize roku 2017.

Hry? Nechci znít cynicky, ale začít nemastnou plošinovkou Knack možná nebylo úplně nejrozumější (Mark Cerny byl ale jinak fantastický a Cliff Bleszinski to na svém blogu popsal trefně: "He was like an American Molyneux last night with his ability to keep you hanging on every sincere word."). Z oznámení portu rok starého Diabla III si taky žíly trhat nebudu a Dave Cage už mi svým opakovaným poukazováním na technologii jako na brzdu uměleckého vyjadřování ve hrách leze na nervy - podmínky se postupem času zlepšují, ale někdo to zkrátka umí a někdo ne. Zrovna Cage to ostatně umí a dokázal to už před sedmi lety ve Fahrenheitu). Third-party hry jako Watch Dogs nebo Destiny mi tam připadaly poněkud nepatřičné (zahrajeme si je nejen u konkurence, ale také na současné generaci konzolí) a jinak to bylo tak půl napůl - Killzone: Shadowfall se líbilo, ale opravdové trumfy si Sony evidentně ještě nechává v rukávu. Z hlediska samotných her tak bylo asi nejdůležitější prozaické oznámení PC architektury a 8 GB RAM.

Co dál? Ovladač těžko komentovat, dokud ho nebudeme držet v ruce (ale jako jo), Move a kamera mě osobně vůbec nezajímají, další věci už po týdnu asi nemá cenu komentovat, i když třeba ta přístupnost a jednoduchá funkcionalita (suspend/resume během vteřinky, na něco takového si po třech letech života s tabletem zvyknete hodně rychle) u mě rozhodně body získaly. PlayStation Meeting tedy s odstupem hodnotím docela pozitivně. Bylo to hodně šťavnatých slibů, a to zatím stačilo. Brzy ale přijde chvíle, kdy bude Sony muset představit fakta. A s fakty říct i to hlavní - kolik za to bude chtít peněz. A pak, pak půjde opravdu do tuhého...

Zítra to přijde. Už ve středu budeme moci nahlédnout do budoucnosti herní branže a seznámíme se s dost možná poslední generací konzolí tak, jak je známe posledních 40 let. Tedy, samozřejmě stále existuje jistá šance, že Sony v New Yorku ve skutečnosti oznámí zlevnění PS3, nové barevné SKU, budgetovou řadu svých her a nějakou další úžasnou HD reedici z PS2, ale všeobecně se má za jisté, že to bude oznámení PlayStation 4. V posledních dnech a týdnech jsem si přečetl řadu úvah a zaručených zvěstí o tom, co Sony zítra oznámí. Co si o tom myslím?

Začnu trochu zeširoka. Kolega Homola na Kriplech zavzpomínal na časy první PlayStation: "Hry za dva a půl tisíce Kč, žádný velký hype, žádné znalosti. Prostě jste jen tak přišli do obchodu, vzali si třeba tamtoho Residenta nebo co a ona to byla zrovna pecka. Tahle zcela náhodná kápnutí na naprostou perlu byla kouzelná." Přiznejme si, trochu si tu ohýbáme realitu, ale v zásadě nadšeně souhlasím. Předinternetová doba měla své kouzlo, informace jsme získávali se zpožděním z časopisů (zaměřených spíše na současnost než na budoucnost), neocenitelná byla šeptanda a dojmy z okruhu přátel a známých. Informace jsou do jisté míry fajn, ale na světě, ve kterém ráno 1. března celý internet analyzuje únorové prodeje Wii U, není něco v pořádku. Dnes může být Pachterem kdokoliv si zamane, bohužel při tom ale často zapomíná na to, proč tyhle informace vůbec kdy začal číst. Na hraní.

Je vlastně docela jedno, co Sony zítra oznámí. Jisté je, že budou lidi nasraní. Amatérští Pachterové očekávají extrémně výhodnou cenu, špičkový syrový výkon, originální gimmick (a nemyslím ten displej na gamepadu, něco dosud neslýchaného!), levný a spolehlivý cloud gaming a samozřejmě rovnou i kulervoucí first-party hry. Nejlépe tak deset, nebo radši víc. Je to naprosto nerealistické očekávání, ale pokud jednu nebo nedejbože víc z uvedených věcí nedostanou, budou nasraní. Sony tuhle situaci (za kterou je jistě sama zodpovědná, to je ovšem na jinou úvahu) nezávidím a také se slzou v oku vzpomínám na časy, kdy jsem se o nových hrách dozvídal z recenze v časopisu. A nebo ještě o pár let dřív, když jsem si hru objednal ze seznamu piráta podle názvu, aniž bych tušil, co se pod ním skrývá. Jak už jsem říkal, předinternetová doba měla své kouzlo.

Snažím se mít realistická očekávání. Taková, abych zítra za žádnou cestu nebyl nasraný. Můj soukromý tip (pochopitelně s vědomím všeho co "prosáklo" na internet) je, že se cenu ani přesné datum premiéry nedozvíme. Věřím, že se dočkáme představení uspokojivého počtu first-party a third-party her. Věřím, že Sony ukáže design nové konzole, ale prozradí jen část specifikací včetně třeba zpětné kompatibility. Věřím, že bude jedním z velkých témat "něco", kde Sony využije své filmové a hudební aktivity (například by se mohly stát součástí PlayStation Plus). Doufám, že se sedm měsíců po akvizici Gaikai dozvíme, jak s technologií hodlá Sony naložit, ale spíše si myslím, že své záměry v tomto směru bude považovat za strategicky významné a odhalení si nechá na E3. Nevěřím, že PS4 přinese nějakou revoluční hardwarovou featuru, pokud tedy za revoluční nepovažujete dotekový displej na gamepadu (já ne). Nevěřím, že výkon PS4 bude "dechberoucí" a očekávám, že bude někde zhruba na úrovní dnešních špičkových PC (viz Crysis 3). Hodně mě zaujal drb o cross-play podpoře s jinými přístroji a v něco takového doufám, protože tu vidím velký potenciál, naopak za značně nedůvěryhodné považuji drby o snaze vyšachovat bazarové hry a o konzoli, která bude muset být neustále připojená k internetu. A v neposlední řadě věřím, že dojde i na kachničky!

Především ale věřím, nebo spíše doufám, že se Sony konečně podaří trefit do černého s marketingem a dokáže své produkty prodat. Musí prezentaci pojmout diametrálně odlišněji, než je zvyklá (viz směšně nudné první odhalení PlayStation 3 v roce 2005). Zcela ostatně souhlasím s tímto sloupkem na GiantBombu (už před týdnem jsem linkoval na Twitteru), podle kterého je největším nepřítelem Sony její vlastní marketingové oddělení. Každopádně, držím palce! Sledujte živě na svých oblíbených webech, start je v půlnoci.

Jen technická: obrázky na svůj Tumblr stále přidávám, ale nějak jim tam blbne propojení s Twitterem. Ručně to na Twitteru psát nebudu, alternativně tedy použijte RSS. Jo, tuhle isometrickou verzi Dooma bych si celkem zahrál...

Aby bylo jasno, tohle bude pozitivní příspěvek o PlayStation Vitě. Smiřte se s tím. Rád bych jím alespoň částečně kompenzoval všechny ty negativní kritiky, kterých je plný herní internet. Neříkám, že nejsou zasloužené a netvrdím, že Vita nemá své slabé stránky. Jen bych rád uvedl na pravou míru tvrzení, že na Vitu není dostatek kvalitního software. Je, jen není tak dobře vidět. Najdete ho ke stažení na PlayStation Store, hezky hluboko v zákrytu za velkými hrami. Nabídka indie her je už teď velmi zajímavá a spolu s výhledem do budoucnosti dle mého soudu představuje pádný argument pro pořízení Vity.

Na první pohled je možná trochu absurdní oslavovat Vitu za nabídku nezávislých her. Je to přístroj s vynikajícím výkonem a za prémiovou cenu, takže je přece logické očekávat na ní špičkové hry, nebo ne? Já to mám jinak a už jsem tu svůj přístup k handheldům mnohokrát vysvětloval. To poslední, co chci na přenosné konzoli zažít, je cinematický zážitek podobný tomu z HD televize. Daleko víc mě lákají hry s hratelností, která je jako na míru ušitá handheldu, příjemným bonusem pak může být využití specifických funkcí, tedy v případě Vity třeba akcelerometru nebo dotekové obrazovky. Úplně stejně to mám ostatně s tabletem a při vší úctě k Madfinger Games dám na iPadu před libovolnou first-person střílečku přednost jednoduché, ale nápadité hříčce typu Hundreds.

2D indie hry jsou ze zřejmých důvodů pro handheldy jako stvořené a v poslední době si jich na Vitu i 3DS kupuju víc, než na PC. Je dobře, že si tenhle potenciál Sony uvědomila - na PSP před lety s velkou slávou uvedla program Minis, ten však byl vytvořen s cílem konkurovat App Storu, takže tu byl stanoven cenový strop (tuším $4.99), který do značné míry odradil "seriózní" indie vývojáře s ambicióznějšími projekty. Tato hranice teď padla a i když konzolový vývoj stále lemuje řada byrokratických překážek, trpělivostí obrnění vývojáři nás začínají zásobovat. Tales from Space: Mutant Blobs Attack, Puddle, Sound Shapes (o těch už jsem tu psal), Sine Mora, Knytt Underground, Retro City Rampage nebo When Vikings Attack na PlayStation Store už najdete, další se tam chystají. Třeba Snapshot nebo Dokuro.

Tohle všechno mi dělá velkou radost a těší mě to daleko víc než třeba Killzone: Mercenaries (shodou okolností právě dnes jsme se dozvěděli první detaily). Ne, že bych skákal do stropu a hodně mě třeba mrzí, že zatím Sony v ČR dosud nepodporuje PlayStation Mobile (což je technicky vzato vlastně nástupce Minis a jsou tu k vidění hodně zajímavé hry). To, co jsem chtěl říct, už jsem řekl - Vita je fajn přístroj a pokud jí Sony na jaře zlevní, bude ještě fajnovější.

The Cave byla moje snad vůbec nejočekávanější hra prvního kvartálu 2013. Mám tenhle žánr hodně rád a podpis Rona Gilberta byl pro mě zárukou když ne špičkové hratelnosti, tak alespoň kvalitního humoru. Bohužel, hra mě po všech směrech zklamala. Předně jsem dal přednost verzi pro Wii U, protože mi hra přišla jako stvořená pro gaučové hraní na GamePadu. Ani ve snu mě nenapadlo, že tuhle příležitost Double Fine nevyužijí a dokonce displej GamePadu nepoužijí ani pro mapu (viz artwork z Gilbertova blogu, no nebyla by to nádhera?). Výsledkem je tak technicky sice bezchybná, ale líná konverze, kdy na displeji GamePadu vidíte své tři postavy, které můžete poklepnutím vybrat. Což ovšem daleko rychleji uděláte přes shortcut na D-padu.

Ale čert vem konverzi, to není největší problém The Cave. Daleko horší je, že se nepovedla hra jako taková. Na fórech a sociálních sítích je nejčastěji kritizovaná nutnost backtrackingu, tedy neustálé vracení se dávno prozkoumanými lokacemi, navíc umocněné přepínáním mezi trojicí postav. Někdo by mohl namítnout, že je smutné stěžovat si na podobnou volnost v situaci, kdy většina konvenčních her naopak nabízí uzavřený tunel. Bohužel, míra repetitivnosti je v The Cave za hranicí snesitelnosti a místy připomíná standardy z 80. a 90. let, kdy jsme byli v tomto směru zvyklí na ledacos. Repetitivnost Double Fine ještě zdůraznili strukturou hry, kdy jí pro úplné pokoření musíte dohrát vlastně třikrát - více než polovina levelů je univerzální pro všechny postavy, tři části jsou navrženy pro konkrétní postavu. Při druhém hraní si tedy zvolíte jinou trojici, většinu hry ale budete znovu opakovat. To není vůbec šťastné řešení a já po prvním dohrání (zvolil jsem si dvojčata, rytíře a dobrodružku) nemám nejmenší chuť pouštět se do hry podruhé.

V hlasité kritice backtrackingu bohužel zapadla snad ještě důležitější informace, totiž že je design povrchní. Ron Gilbert tu zklamal na celé čáře, když se hru snažil postavit na adventurních základech, nedokázal ale adekvátně využít specifických schopností jednotlivých postav. Nabídka sedmi postav se sice zdá být velkorysá, ve skutečnosti je ale spíše omezující, protože hru musíte být schopni absolvovat s kýmkoliv - až na vlastní level (viz výše, každá postava má jeden) je možné všechny překážky vyřešit s kýmkoliv. Celkově je tak hratelnost mdlá a když už vás příjemně potěší nějaký originální nápad, radost zkazí backtracking a překvapivě i příběh a dialogy. Občas se sice pousmějete, ale na hurónský smích jako v prvních Monkey Islandech rozhodně nedojde.

Tyhle všechny výhrady míří za Ronem Gilbertem, jeho největší chybou je ale absence vize. Od zkušeného designéra jeho ranku jsem zkrátka čekal podstatně víc. The Cave je kočkopes - snaží se být plošinovkou, adventurou i logickou hrou zároveň, ani jedno ale nedělá pořádně a ve spojení těchto žánrů selhává na celé čáře. Snaží se oslnit sestavou zajímavých postav, až na pár světlých chvilek je ale nedokáže prodat. Snaží se o originální strukturu motivující k opakovanému hraní, ale ve skutečnosti tím hráče otravuje.

Kdo ví, třeba Gilbert na kritiku zareaguje. Pokud by do hry zakomponoval tlačítko, které k vám okamžitě přivolá dvě zbývající postavy a zároveň umožní hráčům poznat úrovně všech sedmi postav bez toho, abyste museli znovu hrát už absolvované části (obě tyto úpravy se mi zdají být snadno implementovatelné), byla by z The Cave docela fajnová hra. Do té doby se raději podívejte na dvouhodinový longplay Lost Vikings. Takhle se to dělá!

Doporučená četba: Recenze Polygonu (6/10), Gameological Society a shrnutí kritik na GI.biz. * Jeden z rozhovorů s Ronem Gilbertem, hovoří tu o inspiraci k The Cave (překvapivě zmiňuje Limbo). * A druhý rozhovor, kde Gilbert mj. zmiňuje pár postavy, které se do hry nakonec nedostaly. Agent CIA! * Budete-li potřebovat návod, ten na GamesRadaru se mi osvědčil.

Ještě krátce k předchozímu blogu o prodejích Minecraftu. Na Facebooku jej sdílel Re-Play a kdosi (David Vávra) tam v komentářích velmi trefně poznamenal: "Přijde mi to hrozně málo. Když jenom Minecrafak má přes 136k subscriberů. Neříkejte mi, že se na to 109k lidí kouká jenom tak, i když Minecraft nehrajou. Spíš warez." Není co dodat, David si sám odpověděl. Pravdou ale je, že znám i řadu lidí, kteří na Minecrafaka koukají, aniž by hru kdy hráli. Fenomén Let's Play mě v poslední době hodně fascinuje, opatrně se mu snažím přijít na kloub a snad o něm něco brzy napíšu. A ta čísla Minecrafaka  (vedle předplatitelů hlavně těch 25 milionů přehraných videí) jsou opravdu neuvěřitelná a úctyhodná sama o sobě.

Britský Eurogamer patří mezi moje nejoblíbenější herní weby. Tamní zpravodajství mi svou formou moc nevyhovuje, ale mají vynikající tým autorů, mám rád jejich tématické články a když už si někdy chci přečíst recenzi, většinou je to ta jejich. Eurogamer dosud recenzoval hry na mobily a tablety v rámci skromnějšího seriálu App of the Day, teď se redakce po úvaze rozhodla je přesunout mezi normální recenze a bude k nim přistupovat stejně jako ke každé jiné hře. Myslím, že je to správně rozhodnutí, které reflektuje vzrůstající význam mobilních her v našich životech. Hra je hra.

Brzy se tu chystám zveřejnit updatovaný test Wii U, který jsem psal do Score, ale o jednu zkušenost se musím podělit hned. Rozhodl jsem se předat své staré Wii kamarádovi s malými dětmi, ale zároveň mám ještě tři restíky, které bych rád odehrál (Zelda Skyward Sword, Kirby's Adventure a Donkey Kong Country). A tak jsem provedl transfer dat. Není tak zdlouhavý ani otravný, jak se někde psalo, přeci jen je to ale proces, na které je třeba vyhrnout si rukávy: zdrojová i cílová konzole musejí být připojeny k internetu, ideální je mít dva wiimote ovladače (lze je ale přepínat), pak si trochu zavekslujete s SD kartou a je to. Nintendo ovšem tento nudný proces opatřilo úžasnou animací - na Wii se seběhnou Pikminové a s kartičkami v rukou (ty demonstrují jednotlivé uložené pozice a hry) se nacpou do raketky. Ta následně vzlétne a přistane na planetě Wii U (to už jste SD kartu a obraz přepnuli na Wii U), kde Pikminové radostně vybalí "náklad". Blbůstka, ale potěší. Tohle je ten Nintendo "dotek", který máme všichni tak rádi a díky kterému Nintendu odpustíme, že je v online funkcích objektivně zhruba pět za konkurencí.

A ještě malé osobní povzdechnutí nad fenoménem podcastů. Světové i české (nejen) herní weby se dnes takřka neobejdou bez vlastního podcastu, kde zpravidla více či méně strohý webový obsah doplňují komentáři a osobními názory. Nevím, kde berou přesvědčení, že je právě tohle ten správný formát a že jejich názory a komentáře neunese psané slovo. Nemám až tak problém s jazykovou bariérou, ale jednoduše je pro mě neúnosné poslouchat dvouhodinové povídání, které bych dokázal v psané formě zpracovat za dvacet minut, možná i rychleji. Argument, že je podcast určen na cesty, je samozřejmě pravdivý, ale já bohudík necestuju do práce každý den hodinu. Vrtá mi hlavou, proč ještě nikdo nepřišel s webem, který by stručně sumarizoval kvalitní podcasty nebo video seriály typu Pach Attack. Jeden příklad za všechny - před dvěma týdny se Gabe Newell zúčastnil natáčení podcastu The Nerdist a dva díly v souhrnu vydaly bezmála na 160 minut. Některé weby typu VG247 nebo Kotaku z toho dokázaly vytěžit hezkých pár aktualitek (příklad), mě by daleko víc sedělo nějaké stručné, ale zároveň úplné shrnutí, třeba s odkazem na časový úsek. Vnímám fenomén podcastů a respektuju, že tu jde o osobní preferenci, ale jejich obliba mi trochu vrtá hlavou, zejména ve světle Twitteru, díky kterému jsme si informace navykli konzumovat v maximálně stručné formě a s důrazem na rychlost.

Twitter digest:
@notch: So I tried this Omegle thing. pic.twitter.com/KCyVA0N1.
@ID_AA_Carmack: My 8yo programming on the //c pic.twitter.com/MODh0y5y.
@Radiozurnal1: Dva vývojáři her uvěznění v Řecku budou propuštěni! Skvělá zpráva, ale nezapomínejme, že jde o propuštění na kauci, soud neskončil. Rád bych na tomto místě vyzdvihl zpravodajství Radiožurnálu, jehož reportér odvedl skvělou práci.
@XzoneCZ: Právě jsme prodali 500 000. hru. Které herní značky byly nejúspěšnější a jaké žánry nejhranější? Infografika zde: pic.twitter.com/GZ5kQCXE. Historicky nejprodávanější hry Xzone jsou World of Warcraft (27k) a The Sims 3 (22k).
@BenjaminCousins: iOS AppStore sales since '08 $23b, Nintendo software sales since approx then ('13 dollars) $22b. Not apples for apples, but still...
@JimSterling: EA says Dead Space 3 has microtransactions because mobile gamers expect them. Right ... and they're so used to paying $60 upfront too.
@romero: .plan updates were the tweets of the early Internet. We used finger instead of twitter. Twitter is just an iteration of existing tech. Nevím, jestli předchůdce Twitteru, ale blogů rozhodně. Vzpomínáte na plany id Softu? Předběhly dobu.
@botherer: A good way of finding some great writing about games, via the Games Journalism Prizes: http://bit.ly/TBwy3J . Also, http://bit.ly/TBwBfE.