Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Zase po čase tu přetiskuji jeden článeček ze SCORE, ať není sekce Články tak mrtvá. Zvolil jsem vcelku aktuální téma o bezplatných masivních multipalyerových online hrách, které jsou sice zadarmo, ale v rukou šikovných vývojářů a obchodníků (v našem případě tvůrců Puzzle Pirates, kteří se na Gamasutře pochlubili svými příjmy z mikrotransakcí, jež jsou prakticky jediným příjmem z jejich "bezplatné" hry) mohou vydělat velmi slušné peníze. Článek Zadarmo, a přesto se ziskem najdete tady (pod něj také směřujte případné komentáře).

Před pár dny jsem se na Twitteru podivil, že české herní weby zcela ignorovaly DSkovou hru Scribblenauts, která přitom získala řadu prestižních hodnocení "Best of E3" (mj. na GameSpotu, GameSpy či IGN). Server Hry na cesty (věnují se výhradně hrám na handheldy a mobily) vzápětí přispěchal s "prvním pohledem", ale mám trochu pocit, že ne zcela pochopili, z čeho ti zahraniční novináři vlastně byli tak na větvi. Takže alespoň krátce dodávám (na základě článku na Wikipedii a několika jiných zdrojů), že tu jde o ohromnou svobodu v řešení překážek či úkolů, která vyplývá z možnosti vyvolávání prakticky jakéhokoliv předmětu pomocí stylusu. Jistě, databáze předmětů nebude bezedná a zcela určitě si nebudete moci vytvořit vagínu, nicméně autoři slibují 10 tisíc "slov" a dojmy různých lidí, kteří si hru na E3 vyzkoušeli (viz tato pěkná sumarizace), jsou docela výmluvné...

Typickým příkladem je okamžik, kdy máte sebrat hvězdičku, která je ukryta mimo váš dosah na stromě. Vy můžete tuhle primitivní situaci řešit tak, že strom zapálíte, můžete jej samozřejmě porazit pomocí sekery, ale třeba také vyvoláním bobra. Nabízí se ovšem i mírumilovné řešení - prostě si ke stromu postavit žebřík, případně hvězdu shodit míčem. Na Wikipedii také popisují situaci, kdy se kdosi rozhodl porazit robotické zombies (nezničitelné konvenčními zbraněmi) tak, že se vrátil v čase zpátky (pomocí napsání spojení "time machine"), aby tam získal dinosaura a s ním roboty ušlapal.

Takže další hra, která se nebojí postavit celou svojí hratelnost na fantazii hráče! Musím říct, že tohle samo o sobě ještě není záruka úspěchu (viz Crayon Physics, kde jsem snad 90% úkolů snadno vyřešil způsobem, se kterým autor zjevně nepočítal), nicméně z mnoha dalších důvodů (tady už viz onen článek v češtině) vypadá tenhle projekt hodně nadějně a sleduju jej s velkým zájmem.

PS: Zde najdete výčet slov, které ve hře jsou a které tam naopak chybí.

Před pár lety jsem v Las Vegas vyhrál nějaký ten dolar na ruletě a místo abych s nimi odjel (což je dost naivní představa, nakonec to tam stejně vždycky narvete zpátky, třeba na letišti v automatu při čekání na odlet), rozhodl jsem se je utratit za show, kterých tam v každém hotelu běží nonstop hned několik. Na taneční kreace moc nejsem, takže jsem zvolil stand-up comedy a taky Davida Copperfielda. Bylo to docela zajímavé - zatímco při jeho návštěvě Prahy šlo o ostře sledovanou show s masivním PR a drahými vstupenkami, v Las Vegas slavný kouzelník vystupuje s výjimkou svých turné dvakrát denně sedm dní v týdnu. Zklamaný jsem rozhodně nebyl, Copperfield má charisma a show to byla vtipná a zábavná, ale přeci jen z toho byla cítit rutina. Kdosi mi tam ale poradil Penna & Tellera a to už bylo jiné kafíčko.

Tahle dvojice je u nás prakticky neznámá, ve své zemi jsou ale celebritami už bezmála tři dekády. Bodují svým charismatem, svérázným pojetím show (menší Teller je mim a prakticky nemluví) a paradoxně také tím, že se namísto velkolepých kreací Copperfielda soustředí na menší kouzla, často notoricky známá, která ovšem dokonale nacvičí a často také divákům vysvětlují jejich provedení (což, jak uznáte, iluzionisté často nečiní). Sympatičtí jsou mi i svým velmi otevřeným ateismem, což je v americkém showbyznysu hodně odvážné. Dost slov, mrkněte na YouTube - třeba tady, tady nebo tady. Je toho tam mnohem víc, případně si sežeňtě televizní pořady Off the Deep End nebo třídílný seriál Magic and Mystery Tour. Šikulové!

Ve své bohaté kariéře se Penn & Teller nevyhnuli ani videohrám. Jednak v polovině devadesátých let plánovali hru pro Sega CD, která nakonec nevyšla, nicméně betaverze se zejména díky části Desert Bus stala kultovní (viz článek zde) no a včera si v rámci své dokumentární série Bullshit vzali na paškál kontroverzní téma násilí ve hrách. Seriál Bullshit se letos "dožil" už sedmé série a komediální dvojice v ní (zcela bez použití magie a kouzel) zábavným způsobem vysvětluje jisté více či méně zažité omyly, nadpřirozené jevy nebo pseudovědecká tvrzení. Došlo už nejen na profláklé konspirační teorie kolem 11. září nebo UFO, ale třeba i na nesmyslné diety nebo balenou vodu a samozřejmě i na Boha a bibli. Nestahuji každý díl, vybírám si podle tématu, ale většinou to bývá přes určitý cynismus a předpojatost hodně zajímavé - jako by Penn & Teller ani nebyli Američané; nebojí se hájit marihuanu, postavit se za homosexuály, zesměšňovat recyklování a podporovat jadernou energetiku (snad jen scientologům se podle Wikipedie vyhýbají, škoda).

Díl věnovaný násilí ve videohrách (stahujte z obvyklých zdrojů) rozhodně není adeptem na Pulitzerovu cenu za vyváženost, není to ani seriózní studie s nějakými novými poznatky k tématu a místy mi přišla dokonce příliš jednostranná (jsem rozhodně na straně her, to ale neznamená, že jednou svého osmiletého syna nechám hrát Manhunta), ale rozhodně to stojí za shlédnutí, už kvůli emotivní pointě. Schválně, co myslíte, že udělá devítiletý fanoušek stříleček, když dostane do ruky opravdovou automatickou pušku?

Od dnešního dne startuje týdenní blogová dovolená. Mezitím můžete vyzkoušet třeba dvě nové flashovky od mého oblíbeného týmu Nitrome, Castle Corp a Double Edged. Já tu jejich kouzelnou pixelovou grafiku žeru, ale kdyby šlo jen o ní... ony jsou to všechno skvělé hry a každá ještě ke všemu úplně jinak!

S křížkem po funuse, ale přece. Tajně jsem půl roku doufal, že nakonec Microsoft přeci jen PC port udělá (a ani teď bych to ostatně úplně nevyloučil - vždyť kolikrát už byla PC verze vydavatelem hlasitě popírána, aby nakonec skutečně vyšla, včetně tak obskurních případů jakým byl Dark Sector), ale o víkendu jsem se neudržel a Gears of War 2 na Xboxu konečně dohrál. Každý, kdo má o hru zájem, to už udělal dávno, takže to vezmu stručně.

Dojmy mám v podstatě podobné jako u prvního dílu. Tedy žádné nadšení, ale spokojenost. Zážitek to byl docela kolísavý a na počátku jsem si dokonce říkal, že po Killzone 2 tohle fakt nemá cenu hrát, ale postupem času byl dojem stále lepší a teď bych to viděl (s odřenýma ušima v případě Microsoftu) na remízu. Líbil se mi příběh s dobře napsanými dialogy (nalezení Marie mě dojalo, víc takových momentů!), líbily se mi některé dobře promyšlené designové prvky a jejich místy dost epické ražení a i po třech letech jsem stále nadšený z parádního ovládání, zejména skvělé mechaniky krytí a nabíjení zbraní. Rozpačitý jsem byl naopak z příliš časté nudné tunelovité hratelnosti a taky toho apokalyptického prostředí už mám (zvlášť v poslední době) ve hrách po krk.

Gears of War 2 je herní ekvivalent popcornového blockbusteru, řekněme takových Transformerů. Žádné přehnané ambice, jen upřímná snaha pobavit ducha a potěšit oko. Jenže co by za tuhle zdánlivě nenápadnou a ledabylou snahu mnozí vývojáři dali. Kdo umí, ten umí.

Na realistické závody nejsem moc šikovný a vůbec celý žánr závodních her nepatří mezi moje nejoblíbenější - rFactor tudíž nikdy hrát nebudu (nedopadlo by to dobře), to mi ale nebrání v tom sledovat tohle srovnání reality a hry s pusou otevřenou dokořán. Nebýt to tam napsané, měl bych problém poznat, co je co. Doporučuji shlédnout HD verzi videa.

Svět se zbláznil! Tentokrát tedy konkrétně Nintendo, které na DS vydává osobního trenéra chůze (!!) v rámci série Personal Trainer (už dříve vyšly trenérské edice matematiky a vaření). Personal Trainer Walking lze jen těžko označit za hru - je to v podstatě velmi primitivní produkt, jehož jedinou schopností je prostřednictvím krokoměru měřit počet ušlých kroků a večer (v kapse stačí mít jen malý krokoměr a posléze přenést data do DS) majitele varovně upozornit na nedostatek pohybu. Nejsem si úplně jistý, zda jde o obyčejný krokoměr, možná byla použita nějaká dokonalejší technologie, protože mi detektor z kapsy relativně dobře měřil kroky při obyčejné chůzi i při intenzivním běhu nebo různých nárazových aktivitách jako je tenis, na druhou stranu z nějakého důvodu měří opravdu jen počet kroků a není schopen číslo přepočítat na vzdálenost, případně díky zabudovaným hodinám odhadnout i rychlost nebo další hodnoty.

Evidentně nejsem cílová skupina a produkt je spíše než pro aktivně sportující uživatele (ti mají dávno Nike+ nebo nějaké sportovní řešení s GPS od Garminu) určen pro průměrného Američana, který potřebuje nějakou motivaci k pohybu. Budiž, tady to asi fungovat může, jen mě zaráží, že má "trenér" nastavenu základní doporučenou hodnotu 3 tisíce kroků denně (za kterou vás pochválí), čehož se dá s trochu nadsázky dosáhnout běžným pohybem na záchod, do ledničky, do McDonalda a Wal-Martu, na zahradu ke grilu, zpátky do postele a pak ještě jednou do ledničky. Zrovna minulý týden v Hospodářkách doporučovali odborníci deset tisíc kroků denně pro zdravý život - no nevím, v den, kdy jsem dvě hodiny běhal na fotbálku (ne, brankář nejsem) mi večer vyskočila hodnota 13 tisíc kroků a nepřijde mi tedy, že by deset tisíc byla nějaká základní zdravá hodnota reálně dosažitelná běžnou populací. Pokud jo, tak potěš pánbůh.

Ještě na okraj, Personal Trainer Walking je schopen změřit hodnotu i psovi (stačí krokoměr připojit k obojku). To mi připadá jako šikovná featurka a hodlám to vyzkušet, ale je to spíš jen kuriozitka a na zbytečnosti produktu to nic nemění.

Nemám nic proti Facebooku, naopak. Když se řádně nastaví a deaktivují se nesmysly jako je fanouškovství, hlasování v anketách a nejrůznější otravné aplikace (= prakticky všechny), je to občas vcelku užitečná služba. Tedy za předpokladu, že dbáte na to, aby vaši virtuální přátelé byli skutečnými přáteli, nebo alespoň dobrými známými - mít neustálý přehled o tom, co dělají, ačkoliv jsou třeba na druhém konci světa, možnost chatování či posílání zpráv a nakonec i ono fanouškovství (nezajímá mě, že má někdo z mých přátel rád kyselé okurky, ale když si sám "oblíbím" například oficiální stránku Wimbledonu, mám šanci sledovat jeho zpravodajství doslova z první ruky, tedy rychle a přesně), to všechno je prima věc. Stejně jsem ale daleko víc propadl Twitteru! Zdánlivě jde přítom ve srovnání s Facebookem o primitivní sociální síť, jejíž jedinou vlastností je možnost posílání (a čtení) krátkých zpráv, jak už to léta známe z mobilních SMS. Jenže v jednoduchosti je zkrátka síla a já Twitter miluju hned z několika důvodů...

1. První na ráně je samozřejmě možnost vyjádřit vlastní názor, postřeh nebo tip na něco zajímavého - parádní věc pro grafomana jako jsem já. Ne všechno se hodí na blog, ne o všem se dají napsat dva nebo tři odstavce a ne vždycky máte na něco takového čas. Na Twitter (zvlášť ve spojení s pluginem TwitterFox, používáte-li Firefox - podobné aplikace jsou k dispozici i pro mobilní telefony atp.) lze krátkou zprávičku odkudkoliv poslat doslova během několika vteřin a může jít o stručnou glosu, rychlý link nebo třeba zoufalý výkřik.

2. S tím úzce souvisí aktuálnost. Před deseti lety jsme se zprávy dozvídali druhý den ráno z novin. Před rokem trvalo (v lepším případě) hodinu nebo dvě, než se objevily na webových serverech. Dnes o nich víte z Twitteru doslova během několika vteřin. Zmínil jsem Wimbledon, tak konkrétní příklad z včerejšího večera - oficiální profil turnaje informoval živě z tiskové konference o neúčasti Rafaela Nadala. Podobné situace nastávají prakticky každý den, stačí sledovat správné zdroje (ať už insidery jakým je v herní branži kupříkladu Geoff Keighley případně oficiální profily jako je Sony PlayStation nebo třeba PopCap). Typický příklad: tiskovky z E3, výroční zprávy akciových společností nebo i obyčejné tiskové zprávy, případně dokonce i tajné zprávy, zvěsti i drby (na ty je Twitter jako dělaný a myslím, že se v tomto směru ještě máme nač těšit). Zkrátka luxusní instantní servis přímo před oči bez nutnosti zdlouhavě někde pátrat a surfovat!

3. Na to všechno zase navazují názory jiných lidí, viz první bod. Opět stejný případ s Wimbledonem a odstoupením světové jedničky - kde jinde si můžete (deset minut po onom původním prohlášení!) přečíst autentickou reakci jednoho z jeho soupeřů? Samozřejmě, Twittery slavných osobností mají zvláštní kouzlo. Ne všechny jsou skutečně zajímavé (mnohdy je místo dané osoby píše najatý publicista), ne vždy se můžete spolehnout na jejich pravost (dnes už ale falešné účty zpravidla nemívají dlouhou životnost), ale je jich hodně a ve vzácných případech vám mohou oblíbenou osobnost přiblížit a zlidštit způsobem, jakým to jiné médium při nejlepší vůli nedokáže.

4. Podobně to ovšem platí o známých a přátelích. Ne každý má čas a chuť blogovat a Twitter tady blogy supluje jako jakýsi mikroblogovací systém - jeden nejmenovaný kamarád například na Twitter zásadně píše v opilosti, i to je přece kouzelné využití jeho potenciálu! Vše je každopádně sdruženo pod jednu střechu a všechno můžete velmi jednoduše a přehledně číst třeba i přes mobil (o možnosti přijímání a zasílání zpráv přes SMS nemluvě, to v České republice bohužel zatím nefunguje). V této souvislosti stojí za zmínku také tzv. Trending Topics (aktuální populární témata), která jsou vzhledem k popularitě Twitteru myslím celkem spolehlivým barometrem světonázoru (zvláště při použití vyhledávací funkce).

Na druhou stranu mám i pár výhrad. Štvou mě subjekty, které si Twitter pletou s RSS a postují nekonečné upoutávky na webový obsah (časté je to například u webů, viz jinak skvělá Gamasutra) - někdo to možná shledává užitečným, já na tohle používám Google Reader a spíše bych si představoval nějaký speciální obsah (viz český herní webshop Xzone). Podobně mám problém s velmi aktivními autory, kteří píší desítky zpráv denně nebo dokonce jednu dlouhou zprávu rozdělují na několik kratších (rada: pokud jste grafoman, založte si blog) - část názorů je třeba zajímavá, ale stejně je nakonec dřív nebo později smažu, protože i Twitter má své meze a určitý počet zpráv, které jsem za den schopen zpracovat. Díky bohu si tu ale všechno můžete zcela dle vlastního vkusu a preferencí nastavit. Twitter prostě miluju!