Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Hledat v logických rychlících originalitu je dost naivní - jednak už bylo snad všechno vymyšleno a jednak je nesmírně obtížné v tomto "královském" žánru (alespoň tedy z pohledu designéra, tak to vidím já) přijít s nějakou skutečnou inovací. A vidíte, Blitz Games (jinak líheň převážně nezajímavých dětských a televizních licencí, ovšem kdysi dávno byli bratři Oliverové legendami - mj. vytvořili Dizzyho) to dokázali. Droplitz je geniální hra, která sice zdánlivě staví na základech Pipemanie (budujete potrubí), ovšem ve skutečnosti je to naprostý originál - potrubí vytváříte otáčením jednotlivých symbolů, snažíte se propojit cestu odshora až dolů, ideálně raději hned několik různých najednou. Možná to tak nevypadá, ale po týdnu hraní bych se Droplitz nerozpakoval zařadit mezi pět nejlepších rychlíků všech dob. Na Metacritic má aktuálně sice pouze 78%, já bych se spíš podepsal pod tuhle oslavnou recenzi.

"Drobným" handicapem Droplitzu je fakt, že na rozdíl od Tetrisu nebo Bejeweled není jeho hratelnost jaksi instantní a do hry budete muset investovat minimálně půl hodiny, než vám "začně svítat" a možná i celou hodinu, než jí propadnete. Snad i proto PC verze na Steamu nemá demo (na Live Arcade trial je, ale ovládání gamepadem pochopitelně není tak šikovné jako myší), osobně se však zaručuji, že těch 8 eur nebudete litovat (čímž nechci říct, že vám v opačném případě vrátím peníze, ale budete mi moci nadávat). V jistých aspektech (nutnost plánování a předvídání) mi Droplitz připomínal šachy, ale zároveň si zachovává onu chytlavou hratelnost charakteristickou pro tento typ her, takže se můžete dostat do "puzzle rauše", kdy s rozšířenými zorničkami zíráte na monitor a mozek podvědomě vydává příkazy. Jo, tyhle chvíle mám rád!

Příjemným bonusem je pak technické zpracování. Tady zjevně vděčíme za mnohé konzolovým verzím (vedle X360 a PS3 je v prodeji i na iPhone, kde to myslím musí fungovat parádně) a HD grafika a skvostná hudba Droplitzu je prvotřídní.

Některé studie jsou jen stěží uvěřitelné - v životě jsem za virtuální zboží (ve hrách, virtuálních světech a sociálních sítích) neutratil ani korunu a vidíte, přesto ho podle jedné studie v uplynulém roce alespoň jednou koupilo 12% všech Američanů včetně kojenců a důchodců, tedy přes 35 milionů lidí! Fajn, studie byla sponzorovaná společností, které se prodejem tohoto zboží sama zabývá (což samozřejmě smrdí, podobně jako když si politická strana objedná výzkum popularity), ale také další studie tvrdí, že si Američané s hrami jaksi tykají...

Pod touto už je podepsaná důvěryhodná výzkumná společnost NPD a navíc byla uskutečněna na nezanedbatelném vzorku 21 tisíc lidí (byť nešlo o vzorek reprezentativní jako ve výše zmíněném případě). Podle výsledků z americké populace (= cca 304 milionů lidí) tak či onak hraje 170 milionů, tedy 55% Spojených států! Jistě, může jít o příležitostné hráče, kteří si zahrají jednou za čas na iPhonu, ale těch dle článku na GameSpotu byla sotva pětina. Ještě úctyhodnější je pak počet PC hráčů (67 milionů), z nichž 17 milionů spadá do kategorie "Avid" a hraje přes 23 hodin týdně. Uf! Slušné číslo, ani já osobně už tři hodiny denně u her netrávím - ty časy jsou pryč.

Řekněme, že jde o věrohodnou studii s pravdivým výsledkem. Jak si ve srovnání s Amerikou vedeme my? Pokud by českých hráčů mělo být stejné procento v populaci, pak by tu muselo být celkově 5,7 milionu hráčů a více než půl milionu "Avid PC gamers". Tomu se samozřejmě můžeme jen zasmát. Na druhou stranu, herní časopisy tu svého času dohromady prodávaly přes 100 tisíc kusů měsíčně a unikátních návštěvníků nejnavštěvovanějších českých herních serverů je dnes ještě mnohem více. A řekl bych, že když už někdo utratí peníze za herní časopis nebo cíleně chodí na herní web, není to příležitostný hráč - takový hraje spíše na telefonu, Solitaire ve Windows, nebo flashovky na internetu a nemá potřebu si o hrách číst. 

Několik dalších indícií. Podle některých optimistických odhadů se v ČR prodalo až 200 tisíc PlayStation 2, v současné době se počet nových konzolí (Wii, Xbox 360 a PS3) může pohybovat někde pod hranicí sta tisíc. Letmý pohled na serverové statistiky populárního Travianu (jedné z mnoha casual online her) odhaluje počet hráčů na českých serverech kolem 80 tisíc (zdroj). Počítač u nás vlastní necelá polovina domácností, přístup k internetu má zhruba třetina (zdroj). Asi nejzajímavější by mohla být statistika obliby her na mobilních telefonech - podle zasvěcených lidí někdy vyzkoušela mobilní hru (třeba tu "zabudovanou" v přístroji) přibližně třetina všech majitelů mobilu (tedy řekněme dva miliony), pravidelně nebo občas je prý nakupuje zhruba 150 tisíc lidí. Možná by se daly najít nějaké další zajímavé výzkumy, ale myslím, že pro hrubý obrázek to stačí, všechny jsou ostatně dost zavádějící (spousta hráčů Travianu hraje na více serverech, spousta majitelů PS2 vlastní i PC a další konzole atd.). 

Nebudu to hrotit, zavřu oči a odhadnu to - za hráče (tj. lidi, který za posledních 12 měsíců hráli jakoukoliv videohru) se dá považovat přinejlepším 10% české populace, hardcore hráči se budou nejspíš počítat na desítky tisíc. Proti Spojeným státům tedy máme stále co dohánět. Ale upřímně, ne že by na tom nějak záleželo. Třeba piva zase vypijeme mnohem víc než oni!

Z hrůzou jsem zjistil, že jsem tu ještě přes dvě stručné zmínky patřičně nezpropagoval fantastickou knížku Rogue Leaders: The Story of LucasArts od Roba Smithe (dlouholetého šéfredaktora amerického PC Gameru). Musím to napravit, tohle je totiž opravdový skvost a určitě jedna z pěti nejlepších "herních" knížek vůbec. Zatímco publikací mapujících historii herní branže jako takové je poměrně hodně, takových, které se věnují jedné konkrétní epoše, firmě či fenoménu je méně (viz moje už starší, ale stále platná sumarizace). Podobně jako Masters of Doom sleduje osudy id Software, Rogue Leaders mapuje výhradně historii LucasArts. Činí tak sice méně beletristickou formou (ne nadarmo se o Masters of Doom spekulovalo jako o předloze k filmu, dokážu si to klidně představit), zato ale s bezprecedentní podporou samotné, obyčejně spíše tajnůstkářské společnosti, která autorovi poskytla přístup do zákulisí vzniku firmy a její slavné existence. Výsledkem tak jsou pozoruhodné (a často dosud nepublikované) informace, autentické rozhovory s lidmi, kteří před třiceti lety tvořili herní historii a v neposlední řadě také exkluzivní obrazové materiály, počínaje nejrůznějšími malůvkami, přes interní dokumenty (včetně dopisů George Lucase), až po hodnotné designové poznámky.

Osobně mám jako fanoušek adventur v oblibě především éru zhruba od poloviny 80. do poloviny 90. let, ovšem najdete tu i svědectví ze skutečně dřevních dob (kdy se firma ještě nazývala Lucasfilm Games a spolupracovala s Atari), nebo naopak pozdější "Star Wars" éry. V každém případě je to pro příznivce LucasArts naprosto povinná koupě. K dostání za necelých 40 dolarů (kdysi většina z nás všechny jejich hry hrála zadarmo, tak to teď touhle cestou můžeme trochu napravit) přes Amazon. Mimochodem, občas se mě někdo ptá, jak to s tím Amazonem přesně funguje - z americké pobočky objednávám obvykle několik knih najednou, nejlevnější forma poštovného pak například u čtyř knih přijde zhruba na dvacet dolarů a i když obchod slibuje dodání za 18 až 32 pracovních dní, nikdy jsem nečekal déle než dva týdny. Tak neváhejte, do toho! V posledním Score jsem (u příležitosti speciální edice Monkey Islandu a nového vydání starých adventur na Steamu) sepsal několik "historek" z knihy do krátkého tématu, tady je jeden z příběhů: 

Zájemců o práci v LucasArts bylo od samotného počátku habaděj a šéfové se v životopisech doslova topili. Tehdejší ředitel David Fox vzpomíná, že ho mezi nimi upoutal ten od Tima Schafera. Ten do Lucasfilmu místo obvyklého výčtu předchozích prací a zkušeností poslal ručně kreslený komiks vyprávějící příběh o tom, jak získá práci a je neskonale šťastný. Měl štěstí – firma tehdy nehledala herní programátory a vzhledem k relativní jednoduchosti SCUMMu se mělo za to, že je tyto schopnosti možné naučit téměř kohokoliv. Hledal se spíše humor a kreativita.

Tim Schafer si ale na svůj přijímací proces vzpomíná trochu jinak. „Nejdříve jsem měl připravený obyčejný životopis, ale pak jsem totálně pokazil pohovor přes telefon. David Fox se mě v telefonu zeptal, jestli jsem hrál nějaké jejich hry, a já odpověděl, že ano a mojí nejoblíbenější byl Ballblaster.“ David Fox mu odpověděl: „No, asi jste chtěl říct Ball Blazer. Ballblaster byl název pirátské verze.“ Mladičký Schafer skutečně hrál pirátskou verzi hry, a když mu Fox řekl, ať tedy pošle životopis a dopis popisující jeho ideální práci, rozhodl se, že už nemá co ztratit. „Tak jsem udělal dopis ve formě textové adventury s obrázky ve čtverečcích. Celé jsem to nakreslil na svém Atari 800,“ doplnil Schafer. Díky bohu, že nakonec práci dostal.

Rogue Leaders si vážně nenechte ujít. Za těch čtyřicet babek ostatně dostanete velikou knihu s tvrdou vazbou, kterou si rozhodně na pláž nevezmete a budete jí opatrovat v rukavičkách. Koneckonců, titulní strana (to z obrázku na Amazonu samozřejmě nepoznáte) je opatřena nádherným hologramem. Někdo byl zkrátka perfekcionista...

Herní branži oproti původním předpokladům (spoléhajícím na fakt, že jsou videohry velmi levnou formou zábavy) ekonomická krize zasáhla - viz například tento článek agentury AP. Skutečným důvodem zveřejnění tohoto článku je nicméně níže uvedený nádherný obrázek vytvořený pro akci 8bit & Beyond, která se bude konat za pár dní ve Philadelphii. Více o ní a celou řadu dalších krásných prací najdete na blogu pořadatele. Kde mám ten teleport?

Ačkoliv jsem v poslední době vůči Nintendu poměrně kritický a jeho vánoční line-up ani po E3 nevypadá nijak zvlášť skvostně (především tedy z pohledu hardcore hráče), v několika uplynulých dnech a týdnech se na něj u mě doma rozhodně neprášilo. Potenciál Wii MotionPlus (pro připomenutí: maličký přídavek k Wii ovladači, který výrazně zpřesní detekci jeho pohybu) pilně testuju na trojici her Grand Slam Tennis, Tiger Woods PGA Tour 10 a Wii Sports Resort (chystám se k nim vyjádřit v průběhu týdne ve vlastním příspěvku, teď snad jen naznačím, že jsem minimálně s prvníma dvěma hrami navýsost spokojen), neunikla mi ale ani FPS The Conduit, kterou jsem v sobotu pokořil a pořádně vyzkoušel i multiplayer.

Hodnotit tuhle hru je nutné ze dvou zcela odlišných úhlů pohledu - z pohledu člověka znalého stříleček na PC a konzolích, kterého příliš nezajímá, že hra na poměry Wii vypadá naprosto skvostně. Pro něj je to stále jenom 480p a i když vypadá o něco lépe než poslední FPS na PS2, proti současné konkurenci je o několik světelných let pozadu. Tohoto člověka nezaujme ani převážně koridorová hratelnost, absence nápaditých designových prvků a otřepaný příběh. Pro takového hráče má The Conduit hodnotu jen jako kuriozitka se zajímavým ovládáním (mimochodem do posledního tlačítka libovolně překonfigurovatelným - tohle by si naopak měli zapsat všichni konzoloví vývojáři za uši!), které je co do přesnosti a rychlosti někde na půli cesty mezi klasickým gamepadem a počítačovou myší. Bohužel, tvůrci nevyužili jedinečné možnosti podpory zmínšného MotionPlus (který na rozdíl od původního Wiimote rozlišuje lineární pohyb od detekce akcelerometru, což je - jak uživatelé počítačových myší dobře vědí - naprosto zásadní vlastnost) vydaného v podobném termínu, a tak to rozhodně není tak přesné, jak by mohlo být. Tady musím podotknout, že mi to nijak zásadně nevadilo (zvlášť když jsem si všechno dle vlastní potřeby přenastavil) a The Conduit jsem si celkem užil, nicméně si troufám tvrdit, že budu spíše výjimkou.

Z pohledu člověka, který má doma jen Wii a ještě ke všemu je hráč hardcore her, to je ovšem úplně jiná káva! Pro něj to bude jedna z nejlepších stříleček, které kdy hrál, s trochou štěstí srovnatelná i s dosud nedotknutelným Metroid Prime. Tenhle člověk se navíc rozpláče štěstím u multiplayeru, který nejen že tu je, ale je vynikající a disponuje hned třinácti různými režimy! The Conduit usvědčuje ze lži Shigeru Miyamota, který na E3 tvrdil, že New Super Mario Bros nemůže mít multiplayer, "protože se na obrazovce děje moc věcí a Wii by to nezvládla." Prdlajs! The Conduit může proti sobě hrát až tucet lidí a to s většinou funkcí, které dobře známe z jiných platforem (včetně například voice chatu), až na drobné výjimky povětšinou bez lagu. A na obrazovce se toho děje dost, to mi věřte!

Kdyby nic jiného, už kvůli tomuhle zostuzení Nintenda a jeho ubohé online podpory má existence The Conduit smysl (jakkoliv jsem dost skeptický k tomu, že by se mohlo cokoliv změnit). A to rozhodně není jeho jediný smysl a zmíněný druhý typ člověka by se o tom měl přesvědčit na vlastní kůži. Osobně jsem - jakkoliv jde ve srovnání s PC střílečkami o chudého příbuzného - spokojen a o to víc se těším na blížící se reedici trilogie Metroid Prime. Zvlášť, pokud bude podporovat MotionPlus...

Jestliže se toto herní léto nese ve znamení nějakého trendu, pak je to návrat 2D plošinovek. Microsoft své "Summer of Arcade" (tradiční letní kampaň, kdy je nedostatek nových AAA her kompenzován atraktivními premiérami na Live Arcade) včera odstartoval vydáním Splosion Mana, kterého bude záhy následovat Shadow Complex (pokud jste ho ještě neviděli, napravte to) a jen před pár týdny navíc vyšla (vedle PS3 i na PC, viz demoverze) hodně pozitivně hodnocená Trine. Já osobně jsem za tenhle trend nesmírně rád, 2D plošinovky jsem nadšeně sjížděl od konce 80. let a z jejich přesunu do undergroundu (i na DS a PSP jich v posledních letech bylo minimum) jsem byl smutný, jakkoliv to možná při hraní Dooma a Call of Duty někdy nevypadalo. Tahle trojice (a klidně k ní můžeme přidat například i Braid) navíc dokazuje, že to není pouhá hra na retro strunu, ale že lze i tady stále inovovat.

Splosion Mana vám nejlépe představí video na oficiálních stránkách (nebo lépe úplnou nahrávkou devátého a desátého levelu, ale to už je pro někoho možná spoiler), ale v kostce jde o to, že je z vás následkem nepovedeného experimentu jakýsi ohnivý chlapík, jehož jedinou schopností je explodovat. S touhle schopností musíte uniknout z laboratoře, což ovšem neznamená proskákat pár místnosti a zlikvidovat při tom nějaké ty ďábelské vědce, nýbrž překonat rafinované překážky a nástrahy. Ve výsledku je tak Splosion Man hodně svěží 2D plošinovka s výraznými logickými prvky vyžadující postřeh, důvtip a především správný timing. Zkuste demo, za 800 bodů je to skvělá záležitost, která vám vydrží minimálně dva večery (případně mnohem víc, pokud zkusíte multiplayer) - líbila se mi rozmanitost designu misí (teprve ve třetí epizodě autoři rezignovali na inovace, ale v prvních třiceti úrovních v podstatě vždy narazíte na nějakou novou překážku), cool atmosféra plná humoru (viz tahle obrazovka po dokončení hry) a oceňuju šikovně řešenou obtížnost (když desetkrát umřete na stejném checkpointu, můžete se posunout do další úrovně, kterou ovšem hrajete s ostudnou mašlí kolem pasu), na druhou stranu místy trochu vadila kamera (snažící se v některých okamžicích zpřehlednit situaci, bohužel s opačným výsledkem). Palec nahoru!

Na Steam fórech jistý dobrák s nadbytkem volného času vytvořil wallpapery ze všech Achievement ikonek v Team Fortress 2. To znamená přes dvě stovky různých (pro fanoušky hry náležitě ikonických) motivů naservírovaných přímo pod nos v mnoha různých proporcích a rozlišeních. Já říkám nářez, tohle mi vystačí minimálně na rok! Příznivce realističtějších tapet možná potěší tady.