Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Nedá mi to a ještě se vrátím k tématu z minulého týdne, kde jsem psal o zajímavém pokusu indie vývojářů 2D Boy, kteří nabídli po dobu necelých dvou týdnů svůj indie bestseller World of Goo za cenu, jíž si zájemce zvolí sám. Mrknul jsem k nim na web na finální "výsledky" a byl jsem z toho v šoku. Celkově nakonec prodali 83147 kusů hry, přičemž se průměrná cena po medializaci zvýšila až na 3,25 dolaru v posledním dni (celkovou průměrnou částku nakonec bohužel nezmiňují, ale odhaduju jí někde na 2,5 dolarech). To lze samozřejmě číst dvěma různými způsoby - na jednu stranu je to za tak podařenou hru stále hodně málo, na stranu druhou si tak tvůrci vlastně za dva týdny prodeje rok staré hry přišli na nějakých 200 tisíc dolarů!

Princip je to vlastně stejný jako u AppStore - cena neuvěřitelně nízká, ale miliony zákazníků v součtu zaplatí hodně zajímavou sumičku. Jistě, i tady hrozí zahlcení trhu, každá další podobná aktivita by dopadla trochu jinak/hůře a pokud by své hry za pakatel prodávali všichni, dopadlo by to všelijak. Ale stejně to člověka nutí k zajímavým myšlenkám. Dokážete například s určitostí říct, že kdyby EA prodávali PC verzi The Sims 3 za dolar, nekoupilo by si hru padesátkrát více lidí? Kdo ví...

V sumarizaci prodejní akce World of Goo ale najdeme ještě jednu nesmírně zajímavou informaci. Tvůrci totiž rozdělili nákupy podle zemí a my tak můžeme s překvapením zjistit, že se Česká republika nachází (za Švýcarskem, Francií a Norskem) na čtvrtém místě pokud jde o velkorysost zákazníků a při započtení hrubého domácího produktu (čímž je zohledněna životní úroveň v dané zemi) jsme pátí. Češi zaplatili v průměru 3,42 dolaru, skoro dvakrát více než Američané a Japonci. Samozřejmě jde o značně nepřesnou statistiku, kterou hodně ovlivňuje počet nákupů z dané země, ale přesto - takový výsledek by od nás nečekal ani ten největší optimista.

A zase jeden šikula, který má rád hry a umí náramně pěkně kreslit. Už dřív jsem zmínil třeba Roba Sheridana, nebo nadanou partu tvůrců amatérských reklam, teď nabízím k posouzení práci Brandona Duncana, který se mimo jiné inspiroval i v Doomu - vedle Cacodemona najdete na jeho webu i Impa a Pinkyho, vše vzniklo ve Photoshopu s použitím tabletu Intuos. Umí, no ne?

PS: Jen lehce související anketní otázka do komentářů. Jak jste těmto třem mostrům v Doomu říkali před lety vy? Já znal pod skutečným jménem jen Impa, Pinky Demonovi jsem říkal "prase" a Cacodemon byl - už nikdo nezjistí proč - prostě a jednoduše "varle". Mimochodem, dodnes ho mám za jedno z nejvýraznějších monster v počítačových hrách vůbec.

Jasně, tohle je hodně tenký led, ale taky zajímavé téma, zvláště v poslední době. Po očku stále sleduju extrémně úspěšný AppStore a říkám si, jak bezvadné to majitelé iPhonu mají. Tisíce her po dolaru, to je obrovský výběr za peníze, kvůli kterým vám ani nestojí za to hledat pirátskou verzi (a že to prý na iPhonu jde velmi snadno). Dvacet korun, kdo by se s tím zdržoval? To je cena, za kterou nakupujete jaksi impulzivně a ani vám příliš nevadí, že si čas od času omylem koupíte něco, co vás pak vlastně ani nebaví. Jako když si koupíte párek v rohlíku, abyste zahnali hlad, nebo v trafice časopis, aby vám ta cesta tramvají rychleji utekla. Za chvíli už o tom nevíte.

S údivem jsem si tedy přečetl vyjádření šéfa Ngmoco, podle kterého je podíl pirátských her i na iPhone 50 až 90%! Tak to vidíte, tím tedy padá notoricky známý argument pirátů, kteří tvrdí, že by si hry kupovali, jen kdyby za ně vydavatelé chtěli rozumné peníze - asi jim dolar za mobilní hru nepřipadá jako rozumný peníz. Tahle cenová politika a otevřenost platformy se sice trochu vymyká kontrole (Apple pokud vím původně App Store vůbec nepovažoval za zlatý důl a mělo jít spíše o doplňkovou službu) a tvořit dnes na iPhone už dávno není takové terno, jako dřív, ale to už je na jiné povídání.

Důležité je, že v AppStore docela úspěšně koexistují hry za dolar s těmi za pět nebo deset dolarů, což mi trochu připomíná situaci z 8bitové éry v 80. letech, kdy se ve Velké Británii z důvodu vysoké míry pirátství společnosti jako Codemasters prosadily vydáváním extrémně levných her za 2 libry. Ačkoliv šlo často o excelentní hry (za všechny třeba série Dizzy), přesto vedle nich bylo možné uspět s hrou za plnou cenu (tuším že 12 až 15 liber) - buď známou licencí, nebo výjimečnou kvalitou. Totéž se nyní opakuje na AppStore a troufám si tvrdit, že se to s rostoucím významem digitálního downloadu stane v herní branži standardem - čeká nás větší rozptyl cen a nezanedbatelná nabídka titulů za extrémně nízké ceny. Koneckonců to není žádná vize budoucnosti, náznaky už jsou vidět dnes.

Samozřejmě to s sebou přinese jisté komplikace (viz poslední věta druhého odstavce), ale tak už to bývá, když se kácí les. V podobné, ale vlastně ještě mnohem složitější situaci je hudební branže a jedním z hojně medializovaných pokusů byl prodej "za vaši cenu" (asi nejznámější je případ Radiohead), kdy si zákazník mohl sám vybrat, kolik za jejich album zaplatí. V poslední době jsme byli svědky stejného testu i v herní branži - Eidos takhle po omezenou dobu předprodával Championship Manager 2010 (výsledky pokud vím nijak nemedializoval), minulý týden totéž zkusilo nezávislé studio 2D Boy se svým úspěšným indie hitem World of Goo. Akci prodloužili až do neděle, ale na svém blogu už se pochlubili průběžnými výsledky. Hru si u příležitosti téhle velkorysé nabídky koupilo 57 tisíc lidí za průměrnou cenu 2,03 dolaru, přičemž celých 17 tisíc lidí tvůrcům "zaplatilo" jediný cent. To tedy asi bude ta rozumná cena!

V nové anketě (viz sloupek napravo) si můžete zahlasovat, jaká je podle našeho názoru férová cena nové AAA hry. Osobně jsem zaškrtl tisícovku - asi bych zaplatil i víc, ale to je cena, za kterou si můžete (byť s odřenýma ušima) koupit Uncharted 2 na některých jiných místech této planety, takže mi přijde férové, že bych za ni stejnou částku platil i já. Ale to už je zase na jiné vyprávění. Ostatně, při pohledu na cenu nového Wolfensteina na Steamu (pro nás 59,99 euro, pro Američany 49,99 dolarů) si říkám, že jsem možná až příliš velký optimista.

Adventury mám moc rád, ale nejsem jejich typickým hráčem - samotná základní point-and-click herní mechanika (myslím tím to sbírání, kombinování a používání předmětů) mi dokonce velmi často leze na nervy, ale baví mě logické puzzly a ohromně si užívám příběh, zvlášť když je to třeba nějaká dobrodružná detektivka s vtipnými dialogy. Jednou za čas dostanu na poctivou adventuru neodolatelnou chuť a do téhle nálady jsem před víkendem nainstaloval Machinarium, které má sice skvělé puzzly, ale také hodně komorní příběh (tedy, jak se to vezme) zcela bez dialogů a navíc je to v jistých směrech dost old-school. Vedle nadšeného očekávání jsem měl i drobné pochybnosti.

Nebudu ztrácet čas pochvalou vynikající vizuální prezentace, která je spolu s hudbou (za dvacet dolarů dostanete i kompletní soundtrack, který za ty peníze stojí sám o sobě) skutečným uměleckým zážitkem. Spíš zmíním věci, které moc v recenzích nepadaly - že má Machinarium dost mizerný interface (nepoužitelné pravé tlačítko), že se tu v plné parádě vrací nenáviděný pixel-hunting (což ještě komplikuje fakt, že nyní ikonka "zahlásí" potenciální aktivitu až když hrdina stojí poblíž), že jsou některé situace a puzzly dosti frustrující a že mě dost zklamal odbytý konec.

Což jsou ale vlastně všechno notoricky známé parametry old-school adventur, no ne? Jenže ona je frustrace a frustrace - u některých adventur z posledních let (typicky třeba něco od Telltale) jsem hru v případě zákysu okamžitě vypínal bez špetky zájmu a motivace. V Machinariu jsem klidně půl hodiny bezcílně bloudil a tak nějak mě to bavilo, nebo jsem alespoň neměl poraženeckou náladu. Kromě toho mi (jako hráči, který adventury spouští rovnou s návodem v ruce) ohromně vyhovoval systém hintů, který za cenu určité překážky umožňuje přečíst si v podstatě kompletní obrázkový návod. No a když jsem pak narazil na nějaký rafinovaný nápad (například minihra z druhého automatu by klidně obstála jako logická hra na iPhonu), odpustil bych hře v podstatě cokoliv.

Je prostě fajn si zase po čase zkusit hru, za kterou nejsou marketingové studie, focus group testy a kompromisy dané předem naplánovaným rozpočtem a striktním časovým plánem. Je fajn, zahrát si hru, která je skromnou, ale zároveň velkorysou vizí malého týmu. Hru, na které možná leccos "vrže", ale která je "originál". Rozhodně kupujte.

PS: A kupujte přes oficiální stránky! Jednak tak dostanete zmíněný mp3 soundtrack a jednak ještě víc podpoříte české tvůrce, kteří tak nemusí platit podíl ze zisku třetí straně a celá částka jim tedy zůstane.

O některých hrách se píše snadno, jiné se hodnotí obtížně. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy nad hrou takhle vážně přemýšlel a uvažoval, jestli je vlastně dobrá, nebo špatná. Možná bych nad tím měl mávnout rukou a zůstat u toho, že jsem se dobře bavil. Jenže si nemůžu pomoct, Brütal Legend je prostě oříšek. Přitom to není v tom, že by mě snad zklamala. S Timem Schaferem jsem letmo prohodil pár slov na jedné novinářské akci a byl svědky několika prezentací a snad už hned po té první jsem si řekl, že tohle bude skvělá hra díky námětu, příběhu, postavám a dialogům, ale rozhodně ne díky hratelnosti, která mi ve všech ukázkách připadala průzračně generická. Vždyť jeho předchozí projekt Psychonauts na tom vlastně nebyl jinak... a nikomu to nevadilo! Takže jsem nečekal zázraky a upřímně se těšil, zvlášť když mám metal docela rád.

No a výsledek? Ona ta hratelnost nakonec zase tak úplně generická není! Jasně, převážnou část hlavních a vedlejších misí jste už v nějaké hře dávno zažili, Brütal Legend se ale snaží inovovat bitvami ve stylu realtime strategií, kdy Eddie ovládá celou svou bandu a do bitky se může zapojit i sám. Mám trochu pocit, že tohle bude „hit or miss“ prvek, který spoustu lidí hodně chytne (a ti se pak budou realizovat i v multiplayeru) a spoustu dalších nechá zcela chladnými. Já jsem spíš z té druhé kategorie a hrou jsem „proplul“ tak nějak přiměřeně pobaven. Vzato kolem a kolem, najít v ní nové nápady nakonec není zas tak těžké, horší to je s tím, jestli jsou opravdu ku prospěchu věci a jestli to už není tak trochu přeplácané a překombinované.

Aby to bylo ještě složitější, musím se (raději bez spoilerů) trochu opřít i do postav a příběhu, který mi nepřišel zdaleka tak vtipný a zábavný, jak jsem od Schafera čekal. Dále - ne, že by to nějak zásadně vadilo, ale technické zpracování je přes nespornou „uměleckou hodnotu“ a vynikající animace postav v podstatě last-genové. A zamlčet nelze ani krátkou délku hlavního příběhu, který jsem dohrál za necelých 7 hodin (z toho tak hodinu jsem věnoval vedlejším misím, celkové dokončení bylo na necelých 60%). Což je bída.

Jak to tak čtu, asi jsem si vybral místo růžových spíš černé brýle – zřejmě jako reakci na první dvě recenze IGN, kde to podle mě dost přepískli s hodnocením 9 a 9,3 z 10 (mimochodem, zase po nějaké době jsem si jednu jejich recenzi přečetl a okamžitě se začal v duchu omlouvat BonusWebu). Jsem zvědav, jak se k tomu postaví další média a jsem taky zvědav, co na Brütal Legend řeknou ostatní hráči, protože přes všechno co jsem řekl, si tuhle hru prostě musíte zahrát. Teď v říjnu, za rok v létě v období sucha,  ještě později až bude levnější, prostě kdykoliv.

Nemusíte být totiž fanoušci metalu (v takovém případě si vrcholně užijete dabing Ozzy Osbourna a Roba Halforda, plus samozřejmě fajnšmekrovský soundtrack se spoustou neznámých kapel), abyste ocenili vynalézavost, s jakou designéři implementovali do přitažlivého metalového světa spoustu drobných narážek, které přitom mají oporu v příběhu nebo hratelnosti. Dokonce můžete metal třeba i nenávidět, ale musíte připustit, že to je fantastická předloha pro videohru, jakkoliv má daleko k mainstreamu. Entuziasmus Double Fine je naprosto odzbrojující a v mém případě dokázal vykompenzovat nemalou část zmíněných výhrad. „Devítka“ to není ani náhodou, ale určitě to je neobyčejná obyčejná hra, zvlášť když už jste hrami trochu unavení a po letech berete všechno, co na vás "jde" trochu jinak, byť za cenu drobných zklamání.

Níže vidíte fotografii dvoustrany dnešních Hospodářských novin (klikněte pro velkou čitelnou verzi), ve kterých vyšel dvoustránkový průvodce předvánočním herním trhem. Není to vůbec špatný článek, obsahuje pro danou cílovou skupinu velmi hodnotné informace. Myslím ale, že je po letech nekritického nadšení z každého "herního" článku v mainstreamových médiích na čase, požadovat po editorech, aby začali dělat svojí práci a poradili si i s tématem, který jim není úplně vlastní. Řada chyb v názvech ("nevejde se, tak to holt useknem"), překlepy, Xboxové hry ve Wii sekci, GTA v dětské části, renoncy s daty vydáním (a nemyslím teď dnes odložené EyePet)... je toho opravdu až příliš. Je to škoda a je to zbytečné, zvláště když na článku pracovali lidi, kteří hrám rozumí. Jenže když editor a grafik nechtějí, nezmůžete nic. Někdy mě mrazí z chyb, které se nám nedopatřením dostanou do Score, ale tohle je úplně jiná kávička.

Včera jsem pochválil PSPgo, dnes pár slov k softwarové části "revoluce". Jeho nejviditelnější novinkou jsou Minis - malé levné hry, kterými chce Sony začít konkurovat Applu a jeho iPhonu. Zatímco ale na App Store můžete dnes vybírat ze 16 tisíc her (!!), evropská PlayStation Store jich v tuto chvíli nabízí tucet a do konce roku by jich mělo být zhruba padesát. Důležité je připomenout, že si Minis můžete koupit nejen na PSPgo, ale i na jakýkoliv starší model PSP. Minis stojí momentálně od 75 do 125 korun (s jednou výjimkou, Thexder Neo stojí 215), což je samozřejmě přijatelná cena, pokud si ovšem nezjistíte, že stejné hry na App Store stojí méně.

Sám jsem si vybral Fieldrunners a Pinball Fantasies a celý proces byl bezproblémový, zvláště když pro nákup použijete přímo PSP připojenou přes wifi. Na PC pro tyto účely slouží program Media Go, která nemálo připomíná iTunes, bohužel má ale zatím řadu slabin - u her nejenže nejsou recenze uživatelů, citelně ale chybí především screenshoty, bez kterých si prostě nelze udělat představu o kupovaném produktu. A protože tu není ani odkaz na homepage, nezbývá než googlovat na vlastní pěst, což je ve srovnání s přehlednými a informačně bohatými iTunes ostuda. Možná to svedete na porodní problémy, jenže to není problém pouze Minis, ale i dlouho prodávaných "velkých" her, které si můžete přes PlayStation Store zakoupit často za překvapivě výhodné ceny. I tady je na místě ceny pozorně srovnávat - čerstvá novinka FIFA 10 tu stojí 1299 zatímco v českých webshopech se dostanete i o dvě stovky níž. Naopak oba starší díly GTA (Liberty City Stories a Vice City Stories) koupíte levněji digitálně. A takový Manhunt 2 dnes na (X)zone prodávají za rovnu tisícovku, zatímco digitálně stojí směšných 350 korun.

PSPgo samozřejmě není jen o hrách a Sony v Severní Americe nabízí ke koupi zhruba dva tisíce filmů a 13 tisíc epizod televizních seriálů. U nás? Nula. Prý se na tom pracuje a časem snad něco bude (co se takhle dohodnout s ČT, Primou a Novou, které svůj obsah beztak poskytují bezplatně - ale to je asi utopie), iTunes ale pokud se nepletu nabízejí komplexní servis hry/filmy/seriály i pro našince.

Takže tak. Minis je vynikající věc, kterou bohužel trochu zabíjí povrchní prezentace na PlayStation Store (v deseti hrách se ještě jakž takž vyznáte, ale až jich bude stovka...), nicméně už takhle je to nesrovnatelně lepší než DSiWare a snaha o konkurenci iPhone. Z mého pohledu má PSP navrch v "prémiových" hrách. Při vší úctě k Apple, hry jako Killzone Liberation, God of War, Daxter nebo Resistance Retribution si na iPhone zatím prostě nezahrajete. A nezapomeňte, co už jsem řekl - všechny tyhle věcičky jsou k dispozici nejen na PSPgo, ale i všechny starší modely PSP!

PS: Včera jsem referoval o ceně PSPgo a zmiňoval jsem slevu na webech. (X)zone doporučenou cenu (za kterou zpravidla nakoupíte v běžných obchodech) dokázal stáhnout o rovnou pětistkovku, takže tam PSPgo (černé i bílé) stojí jen 5995 korun. A hned se dýchá lépe...

Poněkud netradičně souběžně na celém světě dnes vstoupila do prodeje nová verze PSP. Za "prémiovou" cenu 6490 korun (na českých webshopech o zhruba dvě stovky méně, objednávkou ze zámoří ušetříte minimálně další tisícikorunu), s novou aktivitou v podobě malých her Minis a s tím souvisejícím inovovaným konceptem online obchodu. A to už leckterému handheldovému hráči stojí za úvahu, zda nepřejít na nový model, nebo zda konečně po letech odolávání po PSP nesáhnout. Inu, ani tentokrát rozhodování nebude snadné...

Mám PSPgo v rukou teprve nějakých 24 hodin, takže dojmy berte s lehkým odstupem, obzvláště když mám souhrně jen zhruba dvouhodinovou praktickou zkušenost s iPhone, který je aktuálně pro PSP možná větším konkurentem než Nintendo DS. PSPgo jsem si jaksepatří osahal už v Kolíně na GamesComu, tam ale bylo "pod zámkem", takže člověk nemohl ocenit možná největší výhodu nového modelu - nízkou hmotnost, která ho spolu s osekanými rozměry konečně řadí na úroveň mobilních telefonů, včetně iPhone. Na rozdíl od něj má ovšem tlačítka. Osobně mě iPhone hodně láká kvůli hrám a aplikacím a patrně si ho pořídím, jakmile narazím na přijatelnou cenu (srovnání cen vázaných na dvouletou smlouvu v USA a ČR mi připadá nehorázné), mám však velké obavy o ovládání některých druhů her, které se bez tlačítek prostě neobejdou. A to, co PSPgo ztrácí obyčejnou "nedotekovou" obrazovkou, naopak získává klasickými tlačítky.

Proti PSP zůstal jejich počet pochopitelně nezměněný (čtyři funkční tlačítka, dvě postranní, D-pad a analogová páčka), určité obavy naopak vzbuzovalo jejich umístění. Jak už jsem psal dříve, měl jsem strach hlavně z analogové páčky, která je umístěná až příliš daleko od kraje, tady je ale všechno v naprostém pořádku a nemám s ovládáním nejmenší problém. Horší je to s oběma postranními tlačítky, jednak trochu schovanými za vysunutým displejem, jednak pro člověka zvyklého na běžný PSP model umístěnými blízko u sebe. U her, kde se L a R používá neustále (typicky např. závodní hry, kde fungují jako plyn a brzda) je to trochu nešikovné, ale rozhodně nic, na co by se nedalo zvyknout. Ostatně, když si mám vybrat mezi ergonomií a kompaktností, volím spíše menší rozměry, za cenu jistých kompromisů v pohodlném ovládání.

PSPgo se mi tedy zamlouvá a výhrady k designu a technickému zpracování nemám. Vlastně jsem naopak docela nadšený, třeba i z podpory Bluetooth (bezdrátová sluchátka atd.) a dalších "maličkostí". Na internetu se hodně hovoří o "podrazu" v podobě nekompatibility UMD her (resp. původním náznakům nabídnout majitelům UMD disků digitální verzi) a příslušenství (kabely, kamerka a další serepetičky ze starších modelů do PSPgo nezapojíte), ale i to vidím s určitým odstupem. Předně, hry koupené na starou PSP mám odehrané a kdybych se k nim chtěl někdy znovu vrátit, mohu oprášit starý model - chtít bezplatný "převod" je trochu naivní. Podobné je to s příslušenstvím, i když mě samozřejmě mrzí, že nová PSPgo pracuje s menšími kartami Memory Stick Micro a své před lety draze zaplacené karty Memory Stick Duo tam nenacpu - naštěstí jsou levná, nemluvě o zabudované 16 GB paměti, která by měla ve většině případů stačit. Nejvíc mě tak štve nevyměnitelná baterie - na dlouhé mezikontinentální lety jsem potřeboval jednu náhradní, tady nezbyde než si koupit nějakou third-party externí baterii.

Zásadní otázka nakonec zní: je PSPgo natolik dobré, že stojí za těch 6500 korun, byť už vlastníte starší model PSP? Rozhodně ne, cena je opravdu lehce přepálená, vždyť jen o trochu víc stojí PS3! Za úvahu ovšem PSPgo stojí, pokud žádné PSP nemáte, nemáte ani iPhone a vlastně už po nějakém tom handheldu s dobrými hrami po očku pokukujete. Za ta léta na PSP vznikla spousta fantastických her, které si dnes můžete jednoduše koupit za pár šupů přes internet a při vší úctě k iPhonu, hry jako Killzone Liberation, Daxter, Resistance Retribution, God of War případně oba díly GTA Stories Apple ještě nemá, o PSone hitech jako je Metal Gear Solid nebo Final Fantasy VII nemluvě. Ale to už je otázka software a tomu se budu věnovat v příštím příspěvku, třeba už zítra.