Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Plošinovka Rocket Knight (a její následné pokračování Sparkster) z Mega Drive se svojí slávou sice nemůže rovnat Sonicovi, ale hra to byla skvělá a má dodnes řadu příznivců. Volba tohoto hitu z roku 1993 tedy byla v současné módě remaků na XBLA a PSN pro Konami sázkou na jistotu. Nebo si to alespoň myslím, já o původním Rocket Knightovi jakživ neslyšel. Sázkou na jistotu je ale i pro příznivce plošinovek, kterým Rocket Knight přináší poměrně konzervativní plošinovku se zhruba tříhodinovou osvědčenou hratelností. Hra vychází v květnu a vedle obou next-gen konzolí tentokrát i na PC, což je pro Konami poněkud netypické. Díky za to!

Ve světle nápaditých plošinovek jako Splosion Man možná leckoho zklame zdejší přízemní koncept - jedinou odlišností tu je schopnost hlavního hrdiny provádět jakési výpady (viz video), kterými může nejen likvidovat soupeře, ale také se efektně odrážet od zdí. Design úrovní na tom samozřejmě do jisté míry staví, ale nemůžu se ubránit dojmu, že vývojáři nepatřili mezi nejvynalézavější a navíc je tu drobný problém s určitou nepřesností ovládání výpadů. Čili nejsem nadšen, pouze spokojen. Na to, jak skvěle hra vypadá, jsem zkrátka čekal o trochu víc. Pokud ale na 2D plošinovky nedáte dopustit, peněz určitě nelitujte. Zájemcům o další informace doporučuji vývojářský blog na Facebooku.

Justin Russo vytvořil sedm nádherných minimalistických plakátů inspirovaných hrami jako je Super Mario, BioShock nebo Uncharted. Další názvy her nebudu prozrazovat, schválně jestli předlohu poznáte u všech designů - pokud ano, klaním se vašim znalostem a fantazii! Justin se nyní snaží získat finanční prostředky na vytisknutí kvalitních plakátů. Chcete-li, přidejte mu do kasičky 25 dolarů a vybraný plakát vám pak pošle.

Díky všem za skvělé rady na iPhone weby či přímo konkrétní hry, na pár týdnů mám teď o zábavu postaráno! Oplácím stejnou mincí a přináším vlastní tip - tím "historicky" prvním je Spin Doctor (oficiální web, přímý link na iTunes), který bude možná pamětníkům povědomý. Jde o port staré hry z roku 1995, jež na PC vyšla pod názvem Clockwerx a kterou tehdy na titulní obrazovce propagoval Alexej Pažitnov, ačkoliv s vývojem ve skutečnosti neměl nic společného. Dva členové tehdejšího studia Callisto se po letech rozhodli starou hru přenést na iPhone a podle mého názoru se jim to podařilo takřka bez chybičky.

Hratelnost Spin Doctor je poměrně originální a kombinuje logiku s postřehem - ovládáte otáčející se hodinovou ručičku, kterou musíte přesouvat po herním poli a po cestě k cíli (na obrázku kolík vpravo téměř až dole) pokud možno sbírat bonusy (viz "svítivé" červené kolíky). Na cestě vám překážejí jiné ručičky, do kterých samozřejmě nesmíte narazit, k čemuž se hodí několik ovládacích manévrů - ručičku můžete kdykoliv otočit do protisměru a sami si také můžete zvolit, jakýkm způsobem se zachytí o další kolík. No, nevysvětluje se to zrovna snadno, takže raději mrkněte na YouTube, vyzkoušejte (nesouvisející, ale obsahově totožnou) flashovku Flipping Fantastic, případně si z iTunes stáhněte bezplatnou Lite verzi - plná stojí pouhý dolar a dostanete v ní více než stovku úrovní.

Spin Doctor vyžaduje po celou dobu hraní poměrně intenzivní pozornost a soustředění, což charakteru platformy (chvilkové hraní v drncajícím autobusu...) moc nesedí, ale díky velmi přesnému ovládání si lze zvládnout. Koncepcí tří velkých tlačítek na spodní části obrazovky (viz obrázek) by se mohla inspirovat kdejaká plošinovka, která má na displeji pouze malé ikonky, často třeba jen na jedné straně (viz třeba jinak skvělý Archibald's Adventure). Po krátkém tréninku funguje na jedničku a jakékoliv případné nepřesnosti v ovládání pramení ze samotného designu, který v pozdějších fázích hry staví na přesném načasování postupu. Vztekat se ale můžete jen sami na sebe.

Jedinou malou výhradu tak mám k obtížnosti - jsem zhruba v půlce a i když si na rozmanitost a vynalézavost úrovní nemůžu stěžovat, mám problém s motivací. Dostat se pouze do cíle (a odemknout tak další úroveň) je obvykle velmi snadné, velkou výzvou je získání bonusových kolíků - k tomu však kromě bodového ohodnocení nejste nijak motivováni. To je ale jen drobná vada na kráse jinak skvělé hry.

Ještě přihazuji tři další stručné tipy na hry, které za podrobný popis nestojí, ať už proto, že k nim mám větší výhrady, nebo proto, že jsou notoricky známé. Pac-Man Championship Edition stál o víkendu dolar (teď už zase tři) a rozhodně za něj stojí, jen se mi to nedaří v rychlejších fázích hry (kterých tu je víc než dost) precizně ovládat - typický titul, který by si zasloužil klasický D-pad nebo rovnou páku. Ve slevě za jediný dolar je právě teď i Wolfenstein RPG, kde asi nemá cenu cokoliv dodávat - kupujte! A pokud máte rádi Klaxe, vyzkoušejte Star*Burst - ovládání není tak přesné, jak by mělo být, ale za dva dolary to je dobrá koupě.

Sony má Pixeljunk Shooter, Microsoft v žánru podzemních stříleček (a jestli snad takový žánr neexistoval, tak teď už existuje!) kontruje hrou Insanely Twisted Shadow Planet, která má nejen velmi trefný název, ale hlavně fantasticky vypadá - líbí se mi snad ještě víc než zmíněný Shooter, byť v jinak nesmírně osobitém vizuálním stylu vidím jistou podobnost s Pataponem. Což je ovšem pochvala. Vyjde v blíže nespecifikovaném termínu na XBLA a později patrně i na PC. Více na oficiálních stránkách či na vývojářském blogu (vývoj má pod palcem nezávislé studio Fuelcell Games, hlavním vizionářem je zkušený animátor Michel Gagné), teď už se ale kochejte:

No jo, tak už jsem mu taky podlehl. Ač ani v nejmenším nepochybuju, že existuje řada lepších mobilních telefonů, iPhone má jednu věc, kterou v mých očích vrchovatě kompenzuje jakékoliv své technické nedostatky. Totiž AppStore. V herní branži je známou mantrou, že software rozhoduje - úspěch nezajistí sebelepší výkon nebo exkluzivní parametry konzole, dokonce ani cena není tak důležitá, jako jsou důležité samotné hry. iPhone je důkazem, že tenhle "zákon" platí i v oblasti mobilních telefonů a šíře nabídky užitečných aplikací je pro mě osobně hlavním trumfem přístroje.

Ano, správně jsem napsal "užitečných aplikací" (vlastní, často bezplatné, aplikace mívá každá větší sportovní událost, své mapy tu běžně mívají alpská lyžařská střediska, jízdní řády MHD, hodí se i utilitky z kategorie osobní finance, produktivita práce a mnohé další), s hrami je to totiž trochu složitější. Nejprve to, co se mi moc líbí - jestli jsem měl někdy pocit, že nakupuji hry impulzivně, tak právě na AppStore. A hodně mě to baví! Používám americký AppStore a místo platební karty (což by, myslím, ani nešlo) si v Americe kupuju stírací kupóny (sám či přes přátele, jde to ale samozřejmě i přes eBay - stačí když vám pak pošlou kód). Na iTunes účtu tak mám neustále nějakou sumičku, což samosebou taky trochu přidává pocitu "volnosti" při nákupní horečce (nezadáváte totiž číslo karty). Hry si vybírám opravdu impulzivně - během několika vteřin se rozhodnu na základě názvu hry, krátkého popisu a hlavně obrázků, ve vzácných případech v rychlosti mrknu na uživatelské recenze. Ničím se nezdržuju, hry dražší než dva či tři dolary jsem si koupil snad jen jednu nebo dvě (z důvodů, které popisuji níže). Trefím se a hraju aspoň půl hodiny? Výborně, to přece stačí. Sáhl jsem vedle a nedá se to hrát? Nevadí, dvacka mě nezabije a podpořil jsem partu nezávislých vývojářů.

Pravda je ale taková, že je v případě iPhone her těch přehmatů víc než tref do černého. Mám pro to dva důvody - jednak z nějakého podivného důvodu postrádám kvalitní zdroje informací (používám Wireless IGN a pár blogů jako je Finger Gaming, nebo Touch Arcade, ale dobrý tip na nich nacházím jen sporadicky) a jednak jsem prostě přesvědčen, že je u většiny žánrů velkým handicapem iPhonu jeho doteková obrazovka bez tlačítek. Vím, že spousta lidí přestala používat DS a PSP a plně akceptuju jejich argumenty, že je iPhone menší, že s sebou nechtějí tahat dva přístroje a že jsou tam hry levnější a je jich víc, ale pokud jde o herní kvalitu a intuitivnost ovládání, zůstávám zastáncem klasického D-padu a funkčních tlačítek. Hrát plošinovku nebo arkádu na dotekovém displeje, to je jako mít sex na seně. Tedy fajn, ale životní zážitek to nejspíš nebude ;).

Ale i když se při svých impulzivních nákupem často spálím, výjimky samozřejmě jsou a tímto slibuji, že vám tu čas od času jeden tip na jehlu v kupce herního iPhone sena představím. A aby to ani napoprvé nebylo úplně bez inspirace, pro začátek zkuste třeba Squareball (z toho jsem byl nadšený, ale psal o něm Igor Staněk a přijde mi zbytečné, to opakovat), Canabalt, Comet Racer, Dark Nebulu nebo Tumbledrop (vesměs profláklé hity, škoda slov)...

Jako velký zastánce prvního dílu (mnohými neprávem přehlíženého, byla to opravdu excelentní hra) jsem se na dvojku náramně těšil a měl ho ve svém soukromém žebříčku nejočekávanějších her první poloviny roku v pomyslné TOP 3. Jenže všechno je jinak - dvojka teď v prvních recenzích sbírá výtečná hodnocení, fanoušci jsou ze hry v diskuzích nadšeni (povětšinou zatím na základě dema, ale nepředpoklám, že se na tom něco změní) a já... já jsem zklamán, téměř až znechucen. To se čas od času stává každému a i když se osobně při hraní snažím špatné přehlížet pro to dobré, ne vždy tenhle optimistický přístup zabere.

Následující tedy berte jako velmi subjektivní dojmy a jakousi alternativu klasickým recenzím, jejichž autoři se hře jednak věnovali o poznání déle (já to opravdu více než tu hodinku nedokázal) a jednak si ke svému štěstí nevypracovali averzi k několika dalo by se říci nepodstatným aspektům, jež ale bohužel výrazně ovlivnily můj požitek z celé hry.

• Motion capture. Jsem poslední člověk, kterého zajímá zpracování hry ve smyslu technologií. Polygony nepočítám, FPS si neměřím, kvalitu grafiky posuzuju spíše podle vizuálního stylu - hry jako BioShock nebo Mafia II se mi do značné míry líbí víc než Crysis. Just Cause 2 vypadá famózně a dokonce i stylově, ale dojem mi hodně kazí nevěrohodně nasnímané postavy, tedy motion capture. Je to, jako kdyby v nějakém hollywoodském spektáklu hrál jednu z hlavních rolí Václav Vydra, nad tím se prostě nedokážu jen tak pousmát a přenést se přes to. Takže jakkoliv všechno kolem vypadá úžasně, při prvním headshotu mi nepřátelský voják vyskočil dva metry do vzduchu a udělal salto vzad, jak to znám z ruských stříleček od 1C. Fail! Ani pohyby hlavního hrdiny a postav v hraných animacích mimochodem nejsou kdovíjak realistické, ale ty bych přežil. Akrobatické kousky nepřátel u AAA hry, která se tváří seriózně, to opravdu ne.
• Příběh a dialogy. Hrál jsem teď v poslední době pár jiných her (narážím třeba na Uncharted 2) a tak nějak jsem si zvykl na určitou úroveň a "řemeslnost" příběhu. V Just Cause 2 jeho expozice funguje dost podivně - úvodní scéna ve vrtulníku jako by začala někde uprostřed dialogu, během několika vět se velmi stručně dozvíte pozadí konfliktu a dostanete úkol, mimochodem dost nezajímavý. Ke všemu ale nesedí "lip-synch" (časově!) a některé hlasy i jejich dialogy jsou vyloženě otravné a amatérské - přičítám to obrovskému rozsahu hry, ale když mi čtyři hlasy z prvních šesti namluvených postav připadaly neadekvátní, je něco špatně. Chápu, že Just Cause 2 nestaví (tak jako třeba GTA IV) na příběhu, ale proboha, píše se rok 2010, najmout kvalitního scénáristu a castingového manažera je snad u takto velkých projektů samozřejmé!
• Struktura misí. V úvodní misi jsem dostal za úkol ovládnout jakousi základnu. Je to docela zábava - zabijete pár stráží, pak pomocí háku přeskočíte zavřenou bránu, abyste ji z druhé strany otevřeli spolubojovníkům a na závěr kryjete hackera a sestřelíte vrtulník. Prima, poté jsem se přesunul na jiné místo a (shodou okolností?) přijal úkol od konkurenčního gangu. Že mu předcházel téměř stejný dialog s šéfem gangu mi bylo trochu zvláštní, ale že pak následovala také naprosto totožná mise (jen jsem místo základny bojoval o přístav), to jsem moc nechápal. Zřejmě opět daň za obrovský rozsah a otevřenost hry, ale tohle by se stávat nemělo.

Tak a je vymalováno! Mám ještě pár dalších výhrad, které jsem tak nějak posbíral při tom všeobecném naštvání - tragický model vozidel, které bylo těžké udržet na místě (mimochodem, je v těch prvních závodních úkolech vůbec nějaký time limit?), drobné problémy s ovládáním (konkrétně třeba při používání háku) nebo opakované mizení objektů přímo přede mnou (zastavíte auto, chcete ho ukrást a najednou je fuč). Pozitiva také byly, ale v té první hodině jich bylo tak málo, že jsem Just Cause 2 znechuceně vypnul. A i když mi to nedá a zítra to určitě zkusím znovu, teď z toho mám špatnou náladu. Možná je to mým složitým vztahem k sandboxovým hrám, možná tím, že při hraní víc a víc potřebuju příběh. Jenže už hezkých pár her oboje dokázalo na jedničku - Bully, GTA IV, Saboteur a nakonec i ten první díl Just Cause.

Těším se na vaše příspěvky, nenechte na mě ani nitku suchou. Vzato kolem a kolem, verdikt je ale zřejmý: Just Cause 2 patrně není hra pro mě. Vy si jí klidně užijte...

Pixelovou tvorbu švýcarského umělce Garyho Luckena skrytého pod značkou Army of Trolls jsem tu už několikrát adoroval, tady je další parádní plakát, který si můžete koupit za 25 dolarů (plus poštovné). Peníze jdou na dobročinné účely.

V minulém příspěvku jsem psal o nákupu herních kódů, teď z trochu jiného soudku, i když u nakupování ještě zůstaneme. Sám si PC hry pořizuju obvykle digitálně (a zdaleka nejen přes Steam, vybírám si dle ceny), konzolové hry pak často ze zahraničí (vedle levných britských web shopů zmíněných v podnětné diskuzi, díky za ni, často volím kanadský Video Games Plus), v našich kamenných obchodech jen sporadicky. Přesto je z profesionálního zájmu sleduju a už nějaký čas jsem chtěl napsat o jejich věrnostních akcích, kterými se jednotliví obchodníci snaží udržet zákazníky.

Motivací byl hlavně nový Gamescape (zatím jediný obchod v pražském centru Palladium), jehož věrnostní program lze jen těžko brát vážně - za každou utracenou korunu tady získáte bod, za každých tisíc bodů pak můžete uplatnit slevu 25 korun, u předobjednávek pak dvojnásobek. Systém je (možná záměrně?) prezentován zbytečně složitě, v praxi jde v podstatě o slevu ve výši 2,5%, v případě předobjednávek o 5% z běžné ceny. Je tam ještě pár dalších benefitů (bonus pro nové členy), ale celkově je tahle nabídka k smíchu. Prakticky stejný systém (kredity za nakoupené hry) má přitom Xzone, jenže jej prezentuje mnohem srozumitelněji a nabízí slevu ve výši 4%, což je při jejich nižších cenách (což na tomto místě nijak nehodnotím, to vyplývá z rozdílné podstaty podnikání obou subjektů, řeč je jen o věrnostních programech) nesrovnatelně atraktivnější. Nejlepším důkazem slabé nabídky Gamescape je pak pohled na dlouhá léta fungující Klub JRC, který mi připadá asi nejsrozumitelnější a zároveň i nejatraktivnější - množstevně neomezená sleva až do 15% (v e-shopu dokonce 20%!) podle útraty zákazníka v rámci jednoho roku.

Ale proč jsem se vůbec do tohoto příspěvku vůbec pustil - narazil jsem na pozoruhodnou nabídku olomouckého Xbox Centra (dosud pro mě neznámého, netuším tedy nic o jejich důvěryhodnosti i samotné nabídce), kde poskytují slevu na základě dosažených achievementů zákazníka! Jednak podle jejich celkové hodnoty, ale především podle achievementů, které jste získali u her, jež jste tu dříve koupili. Konkrétní hodnota slevy je až sebevražedně zajímavá (každá X360 má jak známo tisíc bodů, což znamená slevu až 250 korun, u starších a zlevněných her se tak můžete dostat na velmi atraktivní sumičku), ale hlavně tu oceňuji genialitu základní myšlenky "vydělejte si hraním na novou hru". Chválím!