Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Všeobecné | Neděle 09.01.2011, 23:57

Týden ve hrách: 9. ledna 2011

Času na nové příspěvky je stále méně, tak to zkouším s novým, úspornějším formátem. V závěru každého týdne (obvykle v neděli) se pokusím komentovat události herní branže, které mě tak či onak (pozitivně či negativně) zaujaly. Nevím, co se z toho časem vyvine, nemám zdání, jak dlouho mi to vydrží a samozřejmě netuším, jestli budou mít moje názory hlavu a patu - to posuďte sami. Mimochodem, dlužím vám předpověď pro rok 2011 a analýzu té loňské - vím o tom, v hlavě jí mám, jen to nějak sepsat. Snad se k tomu dostanu v příštím týdnu, pak už bude trochu pozdě. Teď ale pojďme na týden minulý...

John Riccitiello prohlásil, že pohybové ovladače nenahradí konvenční způsoby ovládání her. Prohlásil to jaksi mimochodem v rámci rozhovoru (tj. nešlo o cílené sdělení, kterým by chtěl šokovat svět svým překvapivým názorem), ale všechna média z toho udělala zprávu jako hrom (že nositel původní zprávy, server Industry Gamers, rozhovor podivným způsobem zveřejňuje po dávkách, je druhá věc). Musím říct, že mě tenhle způsob novinařiny dost unavuje - řada herních médií má zjevně denní kvótu zpráv, kterou musí naplnit a chraň bůh, pokud se nestane něco zásadního. Pak se vaří z vody. Fakt, že pohybové ovladače nenahradí gamepady a myši je tak jasný, jako že zítra vyjde slunce. Škoda slov. A našeho drahocenného času.

Unaven jsem ovšem obecně ze zpráv o pohybových ovladačích a zejména z nejrůznějších videí, kterak se šikovnému "hackerovi" podařilo ovládat tu či onu hru na PC s pomocí gest a Kinectu. Obecně je mi DIY aspekt herní branže sympatický, ale tohle není nic jiného než kuriozitka na úrovni jízdy na kole bez držení řidítek. Uznávám, že může mít jistý přínos například pro handicapované hráče, ale zdravý člověk by musel být šílenec, aby střílečku nebo strategii záměrně ovládal máváním rukama před kamerou. Což mě přivádí ke kvalitě her na Kinect i Move (Pavel Oreški to na svém blogu shrnul moc pěkně). Že bude slabá, jsem tak nějak očekával, ale přesto mě překvapila absence jakéhokoliv nápadu. Fitness hry? Fajn. Tančení? OK, proč ne. Party minihry... a to je fakt všechno? Hráče nedotčené Wii to snad zaujmout může, ale kdybych si jako dlouholetý majitel Wii ten slavný Kinect nebo Move koupil, asi bych bušil hlavou do zdi. Mimochodem, znovu tu musím provařit zrušenou hru 2 Finger Heroes, o které jsem psal v blogu o webu Unseen 64. Skvělý nápad, byť v nakonec produkované technologii Kinectu nerealizovatelný.

Blíží se oznámení detailů kolem Nintenda 3DS, konference jsou naplánovány na 19. ledna. Jsem zvědav na datum premiéry, neméně mě zajímá cena. Troufám si odhadnout, že Nintendo znovu dokázalo zvrátit zdánlivě ztracenou handheldovou bitvu a se svým "3D bez brýlí" do jisté míry uspěje. Válku ale zdaleka nevyhrálo a například výdrž baterie pro 3DS hry (tři až pět hodin, takže to nakonec budou ty tři) je dost tristní. V krátkých zprávičkách jsem linkoval diskuzi v sérii "Iwata Asks" o pozadí vzniku Nintendo 3DS. Přečtěte si jí, je zajímavá (nechcete-li číst dlouhý transkript rozhovoru, čtěte tuto novinku). Na druhé straně Iwata hovoří o předchozích systémech Nintenda a o tom, že už měli funkční 3D technologii u GameCube a Game Boy Advance SP - jen tehdy byla příliš drahá. Tady se musím vrátit ke skvělému rozhovoru Eurogameru s inženýrem Sony - Anthon Mikhailov v něm (první odpověď na třetí stránce) mezi řádky říká, že nejde o to, kdo dokáže objevit novou technologii, ale kdo první shledá, že je dostatečně levná na to, aby uspěla na trhu. Tohle nepochybně neplatí zdaleka jen pro herní branži, ale přivádí mě to k myšlence, jaké úžasné věcičky musí být k vidění ve výzkumných odděleních Sony, Microsoftu a Nintenda. Jen se zasnít!

Ještě zpátky k Riccitiellovi a k jeho rozhovoru s Industry Gamers - šéf EA prohlásil, že v příštím roce překonají příjmy z digitálního prodeje klasické kamenné obchody. S tím jdou ruku v ruce výsledky velkých amerických obchodních sítí - Best Buy, Gamestop i Toys R Us přiznávají pokles prodeje herního software proti předchozímu roku (Best Buy to mimochodem trapně zdůvodňuje "klesajícím zájmem o hry"). Ani Riccitiello přitom jistě neměl na mysli, že se příští rok poprvé prodá více her digitálně než v obchodech - svoje tvrzení opíral o příjmy z prodeje DLC, z her na Facebooku a z free-to-play her obecně. To všechno razantně stoupá, zatímco trh s klasickými hrami přinejlepším stagnuje (taková je alespoň moje domněnka, bez tvrdých čísel z digitální distribuce můžeme jen spekulovat). To je v pořádku, jen musím (slovy Václava Klause) pozvednout obočí nad free-to-play hrami. Jejich úspěch je úctyhodný a že jsou v nich někteří hráči schopni utrácet stovky dolarů, je každého věc. Problém vidím jako konzervativní hráč v tom, že takové hry musí být cíleně navrženy tak, aby uživatele motivovaly k placení - a to nejde jinak, než citelným zásahem do designu. Jejich cílem už totiž není jen pobavit, ale v nemenší míře ho zároveň donutit k maximální útratě. Jistou paralelu vidím v televizních seriálech, kde se komerční stanice snaží diváka přilákat ke sledování dalšího dílu cliffhangerem, zatímco kabelové stanice (které se platí na bázi měsíčních poplatků) to řešit nemusí. Tak jako lze ale cliffhanger udělat dobře a špatně, tak to jde jistě k všeobecné spokojenosti provést i u free-to-play her. Jen to chce víc snahy. A času.