Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Všeobecné | Pondělí 11.10.2010, 20:10

Dohráno: Sonic the Hedgehog 4

Životní příběh Sonica (myšleno herní série) je dosti složitý, ale skoro bych po těch (už devatenácti!) letech řekl, že slávu téhle slavné herní postavy dávno přehlušila éra naprostého tápání Segy a její neschopnosti vytvořit alespoň jednu opravdu dobrou hru ve 3D. Pár slušných jistě bylo, víme o nich všichni, ale daleko víc bylo bohužel těch bídných. O příčinách se už popsaly stohy papíru, já mám za to, že to má co dělat s hratelností postavenou na rychlosti a z ní vyplývající náhodou. Faktem je, že když vzpomínám na to, čím mě před lety na Mega Drive první díly Sonica uhranuly, vybavuju si spíš nádhernou svižnou grafiku a sympatického ježka, než nějakou magickou hratelnost.

Mario u mě zkrátka už tehdy zvítězil na celé čáře, ale to nic nemění na tom, že jsem první Sonicovu trilogii ve své době hrál "dosti usilovně". A rozhodnutí Segy, konečně se po těch letech marných pokusů vrátit ke kořenům, jsem uvítal s nadšením. Inu, historie se opakuje - i v roce 2010 mě staronový Sonic the Hedgehog 4 baví spíše než hratelností díky nádherné grafice a svižnému hrdinovi, se kterým si ale místy (a občas i doslova) připadáte jako pinballová kulička ve složitém bludišti plném nástrah, přičemž většinou netušíte, co vás čeká za rohem. Mám s touhle herní mechanikou problém - ortodoxní fanoušci namítnou, že je právě tohle Sonicův "trademark". Že byl Sonic vždycky o zdlouhavém poznávání úrovně, které nejsou na rozdíl od Super Maria koncipovány jako jedna dlouhá řada obrazovek, nýbrž nabízejí celou řadu alternativních cest. To je pravda, ale mě aspekt explorace přijde v ostrém kontrastu k rychlosti pohybu Sonica. Buď jedno, nebo druhé, oboje dohromady působí podivně. A co před dvěma dekádami zakrylo skutečně revoluční zpracování a nepochybně i moje dětské nadšení, to se mi teď odhaluje v plné parádě.

Kdyby tohle četl nějaký manažer ze Segy, nejspíš by spáchal rituální seppuku. Deset let se marně lopotí se třetím rozměrem a když se pak na četná přání vrátí ke kořenům, dočkají se další kritiky. Přitom jako návrat ke kořenům je Sonic the Hedgehog 4 velmi slušná hra a i když jí budete hrát jako já (tedy budete bez jakýchkoliv průzkumných ambic pelášit rovnou na konec), jistě se nudit nebudete. Občas vás zaujme nějaký ten drobný nápad či inovace, občas se naštvete kvůli obtížnější pasáži (zejména finálního bosse nezávidím nikomu, kdo tohle bude hrát na iPhonu) a nějaký čas vám to dokonce i vydrží (tucet velkých úrovní plus speciální a samozřejmě bossové). Proč ne. Vše co jsem chtěl říct je, že Sonic the Hedgehog 4 nemá šanci obstát proti experimentálním plošinovkám (Braid, Limbo nebo VVVVVV) a neporadí si ani s novodobou konkurencí, jak jí představuje třeba Splosion Man. Ale to je věc názoru.