Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Super Mariovi je 25 let
Je mi trochu líto, že žádný z hlavních českých herních webů nevěnoval alespoň větičku informaci o dnešním jubileu Super Maria, ale je to vlastně příznačné. Nintendo u nás nikdy nemělo kdovíjak silnou pozici (i když bych rád věřil tomu, že se to v posledních letech trochu mění) a v zemi s počítačovou tradicí se řada hráčů na symbol konzolové zábavy dívá skrz prsty. Vyvracet to je zbytečné (o trochu osvěty v tomto směru jsem se pokoušel už v textu o Mario Galaxy 2), alespoň ale zavzpomínám na svoje vlastní vzpomínky na Maria.
První setkání? Pokud odmyslím digitální hry Game & Watch, zcela jistě to byl Donkey Kong, kdesi v maringotce na pouti, přibližně v polovině 80. let. Padla na něj spousta dvoukorun, ale že by mi ten zážitek změnil život, to říct nemůžu. Daleko víc mě někdy v roce 1992 či 1993 ovlivnil Super Mario Land na černobílém Game Boyi - hra s dokonalým designem, čehož nejlepším důkazem je fakt, že jí bylo možné dohrát zhruba za půl hodiny (viz videonahrávka "dokonalé hry" za 12 minut se softwarovým "dopingem"), ale s radostí jste si to každý den dvakrát třikrát zopakovali (párkrát do roka si ho zahraju ještě dnes). Na přelomu 80. a 90. let už sice začaly vycházet vynikající plošinovky na NESu a SNESu, většinu z nich jsem ale poznal až mnohem později díky nejrůznějším portům na GBC, GBA a DS. S handheldem mám ostatně Maria spojeného dost zásadně - líbil se mi nejen druhý díl Super Mario Land (také ještě na černobílém GB), ale taky DSkový New Super Mario Bros z roku 2006, který bych dokonce zařadil výše než Super Mario World, všeobecně považovaný za nejlepší Mariův 2D díl vůbec.
No a pak přišla s N64 3D éra, v níž Mario na rozdíl od Sonica neztratil nic ze svého kouzla. Říkám to přesto, že mám k Super Mariovi 64 (mnozí tuto hru považují za nejlepší vůbec) poněkud složitější vztah - byla to famózní hra, ale Banjo Kazooie (tehdejší konkurence na N64, byť rovněž vydávaná Nintendem) si mě získal víc. S jistými výhradami jsem si užil i Super Mario Sunshine (GameCube) a do životní formy se pak Mario vrátil s oběma díly Galaxy na Wii.
Že to nezní kdovíjak nadšeně? Jenže v těch dvou odstavcích je řeč možná o tuctu her, z nichž je jedna půlka na jedničku s hvězdičkou a druhá půlka na jedničku s mínusem nebo přinejhorším dvojku. A teď si k tomu musíte ještě přičíst nespočet dalších her, které nejsou považovány za součást hlavní série - logického Dr. Maria, arkádové závody Super Mario Kart, úžasné sportovní spin-offy v čele s nejlepším Mario Golf na GBC a v neposlední řadě i celou sérii Paper Mario. To jsou, vážení, desítky nezapomenutelných her a stovky hodin u nich strávených. Jistěže jsem se stejně dobře a možná i víc bavil i u Dooma, Duny 2, Monkey Isladu a nespočtu dalších her, ale právě jen Mario mě provázel (a provází) prakticky celou mojí herní kariérou.
Samotného italského instalatéra jsem osobně nikdy nepovažoval za kdovíjak úžasnou postavu - na rozdíl od takového Guybrushe Threepwooda opravdu jen skáče a sem tam něco zamumlá. Celá série zkrátka vždycky stavěla na hratelnosti, kterou za celých těch pětadvacet let od Nintenda nedokázal nikdo opravdu úspěšně zkopírovat (a že těch pokusů bylo, počínaje Giana Sisters či Commander Keenem). Takže všechno nejlepší, mladíku. A dík.
