Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Konzole | Čtvrtek 24.06.2010, 23:51

Dohráno: Super Mario Galaxy 2

Vytvořit plošinovku se může zdát být jednoduché, ale Nintendo obvykle na vlajkovou hru s Mariem potřebuje hezkých pár let. Od nástupu 3D éry vlastně platilo pravidlo, že na jedné platformě (Nintendo 64 a GameCube) stihli vytvořit jednu jedinou. Zlomit to dokázali až teď na Wii, a to hrou, která už na první pohled nepřináší žádné zásadní inovace. Vývojáři prostě zjistili, že těch planetek pro první díl navrhli trochu moc, a původně chtěli pouhý rok po první Mario Galaxy vydat verzi 1,5. Jenže pak se jim to "vymklo z rukou" a vzniklo nefalšované pokračování.

Pokud jde o novinky oproti prvnímu dílu, v samotné hratelnosti je jich minimum. Narazíte jen na pár nových "power-upů", které Mariovi dávají nové schopnosti, ale zajímavé je, že je hra nevytěžuje zdaleka tak často, jak byste asi čekali. Recyklovaný obsah tu ale přesto prakticky nevidíte a Super Mario Galaxy 2 je určitě poctivější sequel než drtivá většina ostatních dvojek, trojek a dalších pokračování - nových nápadů (včetně takových, které jste ještě nikdy a nikde neviděli) je tu habaděj, chytrých alternací těch starých jakbysmet a v rozmanitosti se tak může SMG2 rovnat jen velmi málo her bez ohledu na žánr. V podstatě každá hvězdička a potažmo každá úroven nabízí nový zážitek, který se jen zřídka opakuje.

Za zmínku nicméně stojí tři důležité koncepční změny. Za prvé, Nintendo rezignovalo na příběh a strukturovalo postup do klasické mapy (trochu se tu řeční, rozhodně se už ale zdlouhavě nevybavujete s vílou Rosalinou, což byla pro nás dříve narozené, přiznejme si, docela nuda). Za druhé, trochu byl vylepšen kooperační režim pro dva hráče, takže pokud máte parťáka, máte i zajímavější možnosti společného hraní, byť druhý hráč stále hraje v roli "asistenta". A konečně za třetí, byla zvýšena obtížnost hry, to ovšem převážně v pozdější fázi hry, do které se pustí jen ostřílení harcovníci. Hru lze dokončit už po získání 60 hvězdiček (na to vám bude stačit zhruba 12 hodin a rozhodně to není nic obtížného), celkem jich tu je ale 120, přičemž navíc každou můžete získat dvojmo (jednou s Mariem a jednou s Luigim) - profíci tu zkrátka mohou strávit řádnou dávku přesčasových hodin a v některých pozdějších úrovních dojde i na hlasité nadávky směřované panu Miyamotovi a teatrální rozbíjení ovladače ;-). První díl jsem se 100% bilancí dohrál relativně bez potíží a nakonec dohraju i druhý, jen to bude o poznání pracnější.

A to je tak všechno, co se dá o SMG2 říci. "Více téhož", to je přesně to, co si hráči Super Mario Galaxy přáli a je to také přesně to, co s druhým dílem dostali. Ti, kdo vlajkové plošinovky s Mariem znají, jistě nepotřebují přesvědčovat o jejích kvalitách. Ty ostatní univerzálně oslavné recenze ani můj příspěvek rozhodně nepřesvědčí. Mají svojí pravdu. Mario je u nás stále ještě "love or hate" záležitost, přičemž ale druhá varianta připadá v úvahu obvykle jen pro ty, kdo to nikdy nezkusili. Ze svého okolí slýchám v zásadě dva hlavní argumenty proč jsem podivín/gay/teplouš/buzík/doplňte-si-sami, když si tak vychutnávám dětskou hru na last-gen konzoli.

Argument první zní, že má Wii zastaralou grafiku a hrát na něm jakoukoliv seriózní hru (myšleno zřejmě mimo rodinných párty her) je ztráta času. Tohle je ve skutečnosti ještě ten lepší argument, protože si uvědomuju, že nemalá část hráčů pro dobrý pocit z hraní (neboli tzv. imerzi) vyžaduje zpracování na úrovni. Takovým lidem bych jen těžko nutil hry jako The Conduit nebo Dead Space Extraction, které se i na Wii pokouší o zobrazení realistického prostředí, ale je směšné kvůli tomu odsuzovat hru se stylizovanou grafikou - nemáte-li rádi plošinovky jako takové, pak averzi chápu (i když jsem byl ve stejné situaci před lety také - jako ryzí doomer jsem dostal do ruky N64 a jak to dopadlo), ale ti kdo hrají podobné hry na PS3 nebo Xboxu 360 prostě ani přes směšné last-genové rozlišení 480p nebudou mít problém.

Argument druhý staví na tezi, že je ve 20 letech věku (natož při mých 33 letech) jaksi nemístné hrát infantilní hru, ve které se místo raketometem zabíjí tak, že nepříteli (což nadto není drsňák s cigárem v hubě, ale jakási podivná kedlubna) skočíte na hlavu a ve které bojujete proti přerostlé želvě a zachraňujete princeznu. Inu, na tom jistě také něco je, ale kdosi chytrý jednou řekl, že "cesta je cíl" - v Mariovi byla záchrana princezny od prvního pradávného dílu jen jednoduchou a srozumitelnou záminkou ke hraní. Nic víc! Na podobné výhrady mimochodem v zahraničí (kde s Mariem lidé vyrůstali tak, jako my vyrůstali třeba se Čtyřlístkem) prakticky nenarazíte a nové díly tam dodnes náruživě hrají hráči, kteří jinak tráví čas u Modern Warfare, Mass Effect nebo World of Warcraft. Vědí proč.

Toliko tedy marný pokus o osvětu. Je to nejspíš zbytečný boj, ale tohle klišé je třeba neustále bourat a vysvětlovat, že se jedná o geniální hru s brilantním designem a dokonalou herní mechanikou, na kterou nemá záchrana princezny nejmenší vliv. Buď máte své předsudky a tuhle hru považujete za infantilní, nebo už o genialitě Nintenda dávno víte. A pokud snad ne a opravdu se mi vás podařilo přesvědčit, doporučuju začít prvním dílem a pak plynule pokračovat ke druhému. Jak moc vám teď závidím, že máte těch 30 až 40 hodin zábavy (myšleno v obou dílech dohromady) teprve před sebou...