Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Všeobecné | Pátek 19.11.2004, 10:40

Kdo umí, ten umí...

Letos v červenci Score a ProGamers pořádali herní maratón, jehož výsledkem bylo rekordních 100 hodin kontinuálního hraní (s klasickými pěti minutami každou hodinu na odpočinek a možností jejich nastřádání) - na Doupěti najdete reportáž jednoho z účastníků, další report třeba na GameZone. Rekord to určitě není světový, ale výkon si určitě zaslouží úctu. Tedy, mojí určitě, já vydržím u her souvisle tak maximálně dvě tři hodiny. Už to prostě není co bývalo...

Ale proč o tom píšu. Na Wired se postupně objevuje obsah nového tištěného čísla (pro neznalé: jde o skvělý technologický časopis, který je záhy po vyjití zdarma přístupný i na webu) a jeho součástí je i krátký rozhovor s Walter Dayem, zakladatelem organizace Twin Galaxies. Ta se už více než dvacet let zabývá sběrem rekordů ve hrách (zaměřuje se především na staré automaty, ale jsou tu i rekordy v nových hrách na konzole i počítače), které pak pravidelně publikuje v kníž ce (všechny jsou ale dostupné i na internetu). Možná to také znáte - občas se vám v nějaké hře docela daří. Vlastně ne jen docela, ale docela dost. Ale když se pak hrdě podíváte na světový rekord, zjistíte že jste přinejlepším na 10% jeho hodnoty. Často jsou to výkony doslova z říše snů - jedním z nejpamátnějších je světový rekord Billyho Mitchella v Pac-Manovi, který v něm jako první dosáhl tzv. dokonalé hry. V roce 1999 Mitchell dohrál všech jeho 256 obrazovek (poté se hra chybou programu hroutí), přičemž ve všech z nich nejen že sebral všechny tečky, ale sebral také všechno bonusové ovoce a s každým ze čtyř power-upů na každé obrazovce "snědl" všechny čtyři duchy. Jak to dokázal si můžete přečíst třeba v rozhovoru na GameSpotu. Celkové skóre přes 3 miliony bodů, celkový čas hry přes šest hodin. TOHLE jsou výkony, které si zaslouží opravdový respekt.

V čem se odlišují od výkonu českých borců? Samozřejmě v tom, že hrají BEZ přestávky jednu jedinou hru a nejde v nich o výdrž, ale o schopnosti dohrát hru do konce nebo (to v případě starých automatových her) v ní přežít co nejdéle. Na jednu jedinou minci. Ale zpátky k rozhovoru ve Wired, protože v něm Walter Day hovoří o podobném vytrvalostním maratonu, jaký uspořádalo Score. Dovoluji si volně přeložit jeho část:

Wired: Chystáte se pořádat soutěž Iron Man - o co v ní půjde?
Walter Day: Soutěžící vhodí jeden čtvrťák do automatu a budou se snažit vydržet hrát co nejdéle. (...) Když jsme něco podobného uspořádali v červenci 1985 poprvé, slíbili jsme 10 tisíc dolarů pro každého, kdo vydrží hrát 100 hodin. Nejlepší výkon byl 67,5 hodin.

Wired: A to dokázali bez přestávek?
Walter Day: Dle Guinessových pravidel si hráči mohou každou hodinu odpočinout. Naše pravidla jsou podobná. Někteří hráči jsou schopni nastřádat si tolik volných životů, že si mohou odpočinout. Můžou si odběhnout na záchod a ztratí tak jen 12 životů - stále jim ale zbývá 212 dalších. Ale například v Centipede nemáte na záchod čas - můžete tu mít maximálně šest životů a o ty lze přijít během necelých dvou minut.

Tak to vidíte. Jen pro pořádek, z různých novinek a článků na zméněném serveru Twin Galaxies (a je v tom docela zmatek, takže se můžu mýlit) se mi podařilo zjistit, že oním rekordmanem byl James Vollandt, který hrál Joust a během oněch 67,5 hodin si vzal pouze čtyři dvacetiminutové přestávky. A co víc, ve zmíněné Centipede soutěžil již zmíněný Billy Mitchell, který vydržel 47 (!!) hodin. Ovšem pravdou je, že si prý automat umístil pro jistotu přímo na záchod. Nechci nijak snižovat výkon pěti hráčů, kteří v českém maratonu vydrželi hrát přes sto hodin, ale tady je řeč o jedné jediné nepřerušované hře a s výrazně menšími přestávkami. Jasně, stále je to výkon o 30 hodin kratší, ale kdo ví co se stane v novém ročníku Iron Mana?