Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Řízené zastarávání a hry
Za dnešní informační věk a jeho všemožné vymoženosti jsem samozřejmě rád, naneštěstí má ale i své stinné stránky. Jednou z věcí, které na něm z duše nenávidím je tzv. plánované zastarávání (v angličtině tzv. planned obsolescence, vážným zájemcům doporučuji tuto knihu). I když vám ten termín třeba nic neříká, na vlastní kůži jste se s ním určitě setkali. Možná jste se divili, proč dědovo patnáct let staré auto stále spolehlivě jezdí, zatímco vaše čtyřletá škodovka vyžaduje jednu opravu za druhou. Nebo jste byli rozčarovaní z toho, že vám přestal fungovat Xbox, ačkoliv starý SNES dodnes šlape jako hodinky. Bohužel nejde o nešťastnou náhodu a dokonce ani o fušerskou práci ve snaze ušetřit. Jde o záměr.
Od pračky přes mobilní telefon až po zmíněné auto - tohle všechno firmy vyrábí tak, abyste byli s jejich produktem pokud možno spokojeni, ale za pár let si ho (nebo jeho "vylepšenou" verzi) museli koupit znovu. Vedle životnosti má ale plánované zastarávání i jiné podoby. Vyprávět by o tom mohl například Steve Jobs a Apple, jehož geniální marketing s tímto procesem pracuje velmi důvěrně. Nový iPad nemá kameru, nemá USB porty, nepodporuje to či ono, má omezenou kapacitu disku a řadu dalších vlastností, které v laboratořích Applu už dávno vyřešili a které by cenu nijak výrazně nenavýšily. Podobně jako u iPodu a iPhone na ně dojde řada v dalších generacích, kdy budou motivovat k výměně za novou verzi. A kdybyste se snad cukali, donutí vás k ní pevně zabudovaná baterie, která má omezenou životnost a jako na potvoru ji nejde vyměnit. Podobně to dělá Microsoft se svými operačními systémy, ale seznam "hříšníků" by byl tentokrát téměř nekonečný.
Rozhodně nechci tvrdit, že neexistují spolehlivé a trvanlivé produkty, nicméně tohle je prostě dnešní realita. S plánovaným zastaráváním se setkáváme i v herní branži a bohužel nejen na úrovni výrobců hardware, ať už konzolí nebo třeba grafických karet. Plánované zastarávání, to je třeba vypínání serverů na tři roky staré hry, nebo u (nejen) sportovních her s ročními updaty předem pečlivě rozfázovaný vývoj. Jeden rok se vylepší AI branáře, další rok dojde na přihrávky, potom na ovládání - vážně si myslíte, že by to nešlo udělat najednou? A co Guitar Hero a neustálé pseudoinovace kytary, které hardcore fanoušky "nutí" kupovat každý rok nový nástroj? Plánované zastarávání, to je samozřejmě i klesající obtížnost a délka her (pokud bude průměrná doba singleplayerové kampaně 10 hodin, stihnete si jich zahrát a tedy kupovat víc, než když to bude dvojnásobek) či opatrnější podpora uživatelského obsahu. A jsou to třeba i nejrůznější DRM ochrany, které různými způsoby omezují chování hráče (např. omezení počtu instalací).
Zmíněný uživatelský obsah a aktivita herních komunit je jedním z nepřátel řízeného zastarávání, stejně jako v určitých ohledech pomáhá nástup digitální distribuce a samozřejmě konkurence jako taková. Hlavní díl zodpovědnosti je ale na nás všech - kritizovat nestoudně krátké hry, nespokojit se s mizivým updatem za plnou cenu a vysmát se všem omezením a nařízením. A hlavně takové hry nekupovat.
