Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Konzole | Čtvrtek 13.08.2009, 16:16

Wii MotionPlus

Dokud Microsoft a Sony nevydají svá vlastní řešení pohybového ovladače představená na letošní E3 (a to se nestane dříve než v půlce příštího roku), sklízí veškeré ovoce v tomto segmentu Nintendo. A ačkoliv by klidně mohlo pasivně vyčkávat (což v některých ohledech sebevědomě činí – viz dosud nezměněná cena Wii), uvedlo v červenci na trh rozšíření ovladače MotionPlus. Co to je? To společně s "trojrecenzí" prvních podporovaných her shrnuji v následujícím krátkém článku.

Zatímco původní pohybový ovladač spoléhal především na akcelerometr (podobný jako je třeba v iPhonu) a jednoduchou detekci pozice ovladače ve spolupráci se senzorem umístěným na televizi, nová technologie v malé „krabičce“ MotionPlus, která se připojuje do spodní části původního ovladače, je mnohem přesnější. Obsahuje tzv. „dvouosový snímač rotačního pohybu“, což v praxi znamená mj. to, že hra daleko lépe rozliší krátký prudký pohyb od táhlého dlouhého (s čímž měl původně ovladač problém – viz golf ve Wii Sports, kde bylo možné hrát stejné údery krátkým pohybem v zápěstí i poctivým máchnutím jako ve skutečném golfu). Ve výsledku je tak detekce pohybu mnohem komplexnější, což ostatně pochopíte už v hlavním menu, kde pohybujete kurzorem po obrazovce.

V praxi jsem měl možnost vyzkoušet MotionPlus na třech hrách. Kdesi jsem kdysi zaslechl, že snad Nintendo do budoucna hodlá vývojáře motivovat k podpoře u všech nových her, to je ale myslím zbytečné – spousta her to vůbec nevyužije. Tyhle tři tituly ovšem naopak naznačily, že to je moc šikovná věcička, která může hratelnosti hodně pomoci...

1. Tiger Woods PGA Tour 10: V tuto chvíli jednoznačně nejlepší golfová hra všech dob. Nebo alespoň pokud jde o hry, které se snaží o realistickou simulaci golfu – všechny systémy ovládání snažící se napodobit komplexní provádění golfových úderů vedle Wii verze vypadají logicky směšně. Tvůrci šli navzdory cílové skupině do hloubky a výsledkem je neskutečně komplexní režim kariéry a propracovaná herní mechanika švihu. Hru jsem s Wii půjčil dvěma kamarádům – golfistům (s hrami měli mizivé zkušenosti), oba z ní byli nadšení a tvrdili, že je hra tak blízká skutečnosti, jak jen může být. Nejvíc jim nakonec „vadilo“, že při patování nemohli koukat na míček pod nohama, ale museli sledovat obrazovku. Tak věrné to je!

2. Grand Slam Tennis: Tady je to trochu složitější. Předně si mi líbí „image“ hry, její arkádové pojetí, vizuální identita a smysl pro detail, který se snaží zalíbit tenisovým fanouškům. Když hrajete s Nadalem na Australian Open, má v ruce Babolatku, na sobě stejné oblečení, v jakém tam začátkem roku skutečně vyhrál (viz obrázek) a kolem kurtu jsou přesně stejné reklamy na KIA, GE Money a další firmy, které skutečný turnaj sponzorují. Parádní je také sestava hráčů s důrazem na vítěze grandslamů: chybí bohužel Lendl, ale Becker, Edberg, Sampras nebo McEnroe mě jako pamětníka tenisu od druhé poloviny 80. let hodně potěšili.

Pokud jde o hratelnost, autoři vzhledem ke komplexnosti tenisu prostě trochu ubrali na přesnosti detekce a komplexnosti ovládání. Dá se to pochopit, ono by asi většinu hráčů odradilo třeba už jen trochu realistické podání. Ve srovnání s Virtua Tennisem je ale obrovským pokrokem už skutečnost, že tu opravdu můžete dát eso, že lze dát velmi snadno úder do autu, že můžete trefit síť, nebo vám pomůže její páska. Nic z toho ve Virtua Tennisu nebylo možné, tam vlastně nešlo ani úspěšně soupeře přelobovat – tady to je naprosto samozřejmá taktika a můžete tu dokonce (pokud máte dost času) i oběhnout míček tak, abyste mohli zahrát svůj dělový forehand.

Samotné ovládání i přes jeho benevolenci vyžaduje trénink a potrvá možná i dny, než si začnete Grand Slam Tennis skutečně vychutnávat. V první fázi zjistíte, jak ohromně důležitý je timing pro umístění úderů. Pokud trefíte míček brzy, dáte ránu křížem, pokud pozdě, dáte ji po čáře - to je samozřejmě realistické jen částečně, ale jak jinak to šlo udělat, když na vás neletí skutečný míček a pouze reagujete na dění na obrazovce? V rámci možností to funguje. V druhé fázi odhalíte, že tu dokonce můžete míček zahrávat top spinem nebo naopak čopem! No a v třetí fázi se naučíte používat poziční hru a nakonec do Wiimote zapojíte nunchuk, který vám poskytne naprostou svobodu pohybu včetně velmi efektivní hry na síti.

Jestli mi na Grand Slam Tennisu něco citelně vadilo, pak to byla absence nějakého propracovanějšího režimu kariéry. V podstatě tu pendlujete mezi čtyřmi turnaji a když je všechny vyhrajete (což na nejvyšší obtížnost, pravda, není snadné), v podstatě není co dál dělat. Ostatní módy včetně několika miniher jsou mířeny spíše na multiplayer.

3. Wii Sports Resort: Totéž by se dalo vytknout Wii Sports Resortu, který je stejně jako Wii Sports v podstatě jen kompilátem miniher bez jakéhokoliv propojení. Něco málo si v některých disciplínách odemykáte a nějaké drobné „bonusy“ tu jsou, ale je škoda, že se Nintendo (zřejmě ve snaze zachovat přímočarý charakter hry, která je tak okamžitě přístupná příležitostným hráčům) nepokusilo trochu celý koncept lépe rozvést a nabídnout nějaký prvek kariéry nebo jinou motivaci v podobě jakéhokoliv ultimátního cíle.

V praxi tak dostanete MotionPlus rozšíření a tucet miniher k tomu za nějakých patnáct set korun. Zda je to dost nebo málo, to nechám na vás, faktem je, že některé ze sportů vydrží déle než kdejaká jiná hra. Parádní je zejména lukostřelba se svým realistickým ovládáním (ovladač držíte před sebou v úrovni očí, nunchukem jakoby "natahujete" strunu do zádu až k hrudníku), povedl se i ping-pong, který je v podstatě zdokonaleným tenisem z původního Wii Sports a líbil se mi i basketbal (je však třeba nejprve odemknout režim 3 na 3). Řada dalších se naopak nepovedla – nebavily mě skůtry nebo kánoe, kde tím nekonečným pohybem rukama spíše zhubnete, než se pobavíte. Překvapivě ani golf nepřinesl očekávané vylepšení, ale to mi vzhledem k existenci Tiger Woods 10 příliš nevadí. Nic to ale nemění na tom, že tahle hra svojí přístupností boduje a i kdyby vás bavily jen tři čtyři disciplíny, má pořízení smysl. Zvláště když v ceně dostanete MotionPlus, jenž se bude hodit i v dalších hrách.

S Wii MotionPlus jsem tedy spokojen a zvědavě vyhlížím další hry. Jak už jsem psal dříve, mrzela mě absence podpory v The Conduit – bude hodně zajímavé zahrát si s touhle novinkou nějakou střílečku, ale obávám se, že k tomu dojde až příští rok v Red Steel 2. Jedna výtka se ale přeci jen najde – MotionPlus je nutné pravidelně kalibrovat. To sice probíhá velmi jednoduše (stačí ovladač na několik vteřin odložit na pevnou plochu, aby se nehýbal), nicméně když vás o to Wii Sports Resort žádá zhruba každých pět minut, je to už dost otravné. Ovladač teď skutečně může při dlouhém používání ztratit přesnost (zřejmě z nějakých důvodů nové technologie, nevím), ale v takovém případě to hned poznáte a můžete kalibraci provést sami – prevence Nintenda formou neustálých upozornění je časem nepříjemná.