Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Baron of Hell aneb 15 let Doomu
Desátého prosince 1993, tedy přesně před patnácti lety, byl vydán Doom. Popsány o něm byly stohy papíru (například), takže se nebudu opakovat a volím osobní vzpomínku. Bylo mi tehdy šestnáct let, na stole jsem měl 386ku běžící na frekvenci 33 MHz, uvnitř úchvatné 4 MB RAM, harddisk o velikosti nějakých 120 MB (CD mechaniku jsem pochopitelně ještě zdaleka neměl) a před sebou malý CRT monitor. S filtrem, abych si nekazil oči! Typickým pracovním prostředím byl modrý Norton Commander, ale většinu času jsem beztak trávil hraním. A že bylo co - ve stejném roce vyšly hry jako Day of the Tentacle, Flashback, Frontier: Elite II, Lands of Lore, NHL Hockey, Simon the Sorcerer, Syndicate nebo třeba Lost Vikings. Chtěl bych vidět někoho, kdo by z nich dokázal vybrat jednu jedinou, nejlepší. To se mělo rozseknout až v prosinci. Desátého.
Tenkrát se toho o nových hrách příliš nenapsalo. Podíváte-li se na dobové herní časopisy, zjistíte, že hned za obsahem a úvodníkem často na čtvrté straně následovaly rovnou recenze. V prvním čísle Score se sice kraťoučká zmínka objevila, ale k dnešnímu hypu to mělo hodně daleko. O existenci nějakého Dooma většina lidí (zejména těch, co celý rok hráli Wolfenstein 3D) asi něco málo tušila, ale stejně se všichni zabývali hlavně současností. Ostatně, bez internetu to ani jinak nešlo. Jo, internet... měl jsem tehdy vedle monitoru ještě malou krabičku, modem o rychlosti 2400 baudů. Což znamená přenosovou rychlost 2,4 kb za vteřinu. Nekecám! Místo webu se tehdy "surfovalo" po tzv. BBSkách, což byl v podstatě počítač s vlastním telefonním číslem. Díky tomu jsem tehdy mohl Doom (resp. jeho první epizodu vydanou jako shareware) stáhnout hned druhý den po vydání - trvalo to celou noc, ale to nevadilo. Ráno měly nastat předčasné vánoce.
Nenastaly. Doom mi na mé mrzké konfiguraci běžel plynule pouze na nízké detaily a se zmenšeným oknem. Jo, dohrál jsem ho, několikrát, ale ty pravé herní orgie přišly až o pár měsíců později na novém Pentiu s 8 MB RAM a zvukovkou Sound Blaster AWE32 (ta hudba, to bylo něco!). To už jsem měl samozřejmě plnou verzi (pochopitelně kradenou, id Software jsem dluh splatil až o pár let později), stahoval si z BBSek amatérské úrovně (většinou tragické kvality) a byl známou firmou v jedné pražské herně, kde se hrál deathmatch. Majitelé mě museli mít rádi, trávil jsem tam celá odpoledne a utrácel všechny peníze. Záhy jsem všechny přehrával, ale jednou přišel starší chlapík a vyklepl mě. Hrál na myši. Rychle jsem se to naučil taky, brzy si našel spřízněné kámoše a místo herny hrál z domova přes modem. Pořád ten jeden jedinej level (to už byl venku Doom II), vždy pouze ve dvou. Hezky poctivě, několik hodin denně. Když nebyl soupeř, překonával jsem rychlostní rekordy na Ultra Violence a trénoval s brokovnicí proti Impům. Dooma jsem hrál snad i ve snu.
Možná celý rok nebo dva jsem nespustil žádnou jinou hru. Nebylo proč. Nezapomněl jsem na něj ale ani mnohem později. I po vydání Quaka, Duke Nukem 3D nebo Unreal Tournamentu jsme "staříkem Doomem" na nejrůznějších LAN party s velkým úspěchem prokládali nekonečné týmové bitky. Vlastně i letos, někdy před půl rokem, jsem si jeden vzpomínkový deathmatch v Entryway zahrál a oprášil staré herní návyky. Triky jako sbírání plazmy bez výtahu, wall run nebo zabíjení výstřelem z BFG poslaným do jiné místnosti než kde je nepřítel, se mi okamžitě dostaly pod kůži, jako bych hrál Dooma naposledy před týdnem.
Patnáct let je na počítačovou hru zatraceně dlouhá doba. Zub času byl k Doomu milosrdný, hra dodnes neztratila mnoho ze svého šarmu a herního charisma. Ale vzpomínky na to, co se kolem téhle hry dělo v polovině devadesátých let, ty bych nevyměnil za nic na světě. Těžko se tomu ještě něco vyrovná. IDDQD!
