Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Dohráno: Mario vs. Donkey Kong 2
Už třetí dohraná hra za sebou je na handheldech. Má to samozřejmě své důvody a to, že jsem právě na cestách, je ten nejmenší. Ale o tom jindy. Tenhle třetí díl parádní logické plošinovky jsem dohrál během pouhých dvou dní - první vyšel už na černobílý Game Boy (pod jednoduchým názvem Donkey Kong) a nutno podotknout, že byl zdaleka nejlepší. Ani druhý díl (GBA) a tato čerstvá novinka (v Evropě vyjde podle všeho až začátkem příštího roku) ale naštěstí nezůstaly příliš pozadu a rozhodně mají co nabídnout. Třeba skvělou a neotřelou kombinaci dvou žánrů.
March of the Minis, jak zní podtitul hry, díky dotekové obrazovce přichází s novým ovládáním a vlastně i zcela inovovaným konceptem hry. Zatímco jste v předchozích dvou dílech ovládali (většinou) jen Maria, nyní je postaviček více (postavičky Maria totiž z továrny na hračky ukradl Donkey Kong a je třeba je zachránit), což situaci sice lehce komplikuje, ale také to přináší ze zřejmých důvodů (kooperace postav) jisté výhody. Druhá změna vychází z ovládání - tak trochu po vzoru Lemmings totiž nad svými postavami nemáte přímou kontrolu, nýbrž jim pouze zadáváte příkazy (podotýkám, že výhradně pomocí stylusu) jdi doleva, vyskoč, zastav se, přepni tlačítko a podobně. Díky dotekové obrazovce je to vcelku jednoduché i hodně originální a občasný zmatek jsem snadno přežil.
Mario vs Donkey Kong 2 má vedle bossů a miniher (oboje je bohužel značně stereotypní) osm světů po devíti úrovních. Dohrajete je poměrně rychle - nejsou příliš obtížné, ale zároveň ani snadné a hlave ne frustrující. Mohlo by jich být více, tenhle nedostatek má ale patrně kompenzovat editor úrovní, který v kombinaci s stahováním přes wifi nabízí skutečně unikátní životnost - jen jsem to bohužel zatím nemohl vyzkoušet a pevně doufám, že někdo v Nintendu pracuje na oddělování zrna od plev a řadí hráči vytvořené úrovně podle obtížnosti a hlavně kvality.
Jak člověk vstoupí do nové úrovně, přepadá ho při pohledu na všechny ty přepínače, tlačítka, žebříky, překážky, nepřátele, propasti, dveře a trampolíny stísněný pocit. Moc se mu do toho nechce, jenže to pak trochu promyslí, dá se do "práce" a nakonec to jde docela snadno. Další postřeh se týká nových "funkcí" hry (různé prvky hratelnosti jako druh pohybu, překážky atd.), které hra představuje až téměř do samotného konce - většinou se raději hru co nejdříve "naučím" se vším všudy a pak hraji, tady mi ale nepříliš běžný prvek neustálého přidávání novinek ani příliš nevadil. Takže spokojenost, doporučuji. A teď? Teď je čas na Killzone Liberation!
Update 24/10: Dostal jsem se k vyzkoušení amatérských levelů a zatím to vypadá na fiasko. Do DS si můžete uložit 24 úrovní, což je slušné číslo, nicméně samotné Nintendo nabízí pouhé čtyři ubohoučké levely, které zdaleka nedosahují úrovně originálních misí. Měsíc po vydání hry bych čekal trochu lepší servis. Druhou variantou je pres "friend code" měnit levely s přáteli, ale tak se k dobrým úrovním dostanete jen těžko (pokud něco máte, napište, rád je vyzkouším - mým vlastním designem bych se zatím raději nechlubil). Chtělo by to lepší podporu Nintenda ve správě uživatelských úrovní (vybrat alespoň pár desítek nejlepších...) a samozřejmě by bylo záhodno zveřejnit nějaké "oficiální", které se třeba nevešly do hlavní hry.
