Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Všeobecné | Čtvrtek 22.12.2005, 12:01

Jsou Japonci cvoci?

Japonská videoherní kultura je pro "seriózní" hráče čím dál atraktivnější a i u nás stále stoupá počet lidí, kteří jejím specifikům přišli na chuť a neúnavně "konzumují" unikátní japonské hry (ne že by jich nebylo dost už od dob PCčkových her Knight of Xentar nebo Princess Maker 2 - ale o nich to tentokrát nebude). Je to úžasná země a zdaleka nejen pokud jde o videohry (v této souvislosti doporučuji vynikající blog Ztracen v Japonsku, deník dlouhé návštěvy v Japonsku s obrovským množstvích fantastických postřehů - číst od začátku, nejzajímavější je stará část z let 2002 až 2003), právě ty jsou ale námětem mého dalšího článku. Toto starší téma ze SCORE nezachází příliš do hloubky, je záměrně trochu bulvární (viz název) a už asi i trochu neaktuální, snad to ale nebude vadit.


Nechceme, aby to znělo xenofobně, ale Japonci jsou, obecně vzato, naprostí šílenci. Co také očekávat od země, ve které v metru zaměstnávají lidi, kteří vtlačují cestující do vlaků, aby se tam vůbec vešli. Je to ovšem i země, kde jsou videohry nedílnou součástí životů velké části jejich obyvatel. Což už stojí za pozornost.

 

Japonský videoherní vkus je však stejně podivný, jako jejich záliba v podivném jídle (dá si někdo Sushi?), neustálém fotografování a miniaturních čipech. Tak předně nenávidí evropské a americké hry. Jen velmi zřídka se tu nám dobře známé tituly vůbec dostanou do prodeje a ještě vzácněji se nějaký dočká úspěchu. Aby toho nebylo málo, Japonci nemají na rozdíl od nedaleké Jižní Koreje v lásce počítače a jejich hráčská vášeň se odehrává v drtivé většině na konzolích (právě nyní zejména na PlayStation 2, ale také na zastaralých a v Evropě už dávno mrtvých platformách Dreamcast nebo NeoGeo). A když už snad někdo ve svém miniaturním domově počítač zapojí, je to buď šílenec do onlinovek nebo úchyl do pornografických her, které si na konzolích vzhledem k cenzuře jejich výrobců nemá šanci zahrát.

 

Tak proč ten humbuk? Japonsko je totiž také země neobyčejného nadšení a otevřenosti k novinkám. Jeho národ je nakloněn výstřednostem všeho druhu, má neuvěřitelnou fantazii a představivost. A možná právě proto tady vznikají fantastické hry a zdejší firmy jako Konami, Sega, Capcom, Namco nebo Nintendo jsou plné geniálních mozků, které ovlivňují celý herní průmysl. Zeptejte se jakéhokoliv českého vývojáře a většinou se dozvíte, že i přes jejich dost odlišné zaměření nejvíce obdivují právě práci herních polobohů, jako jsou Hideo Kojima nebo Shigeru Miyamoto. Tituly jako Final Fantasy, Resident Evil, Metal Gear Solid, ale i Pro Evolution Soccer vznikly právě v zemi vycházejícího slunce.

 

Tohle ale nemá být pocta, nýbrž pohled do útrob podivného japonského vkusu ? takže zpátky. Japonci se nemohou nabažit simulací závodů dostihů, tanečních her na desítky způsobů a simulací řízení vlaku. A to jsou ještě ty žánry, kterým jsme schopni porozumět. Názvy úspěšných her v aktuálních žebříčcích jako Shin Sangoku Musou 3: Moushouden nebo Jissen Pachi Slot Hisshouhou: King Carnel nám identifikaci samozřejmě příliš neusnadňují.

 

Jestliže můžeme jednu oblast vkusu japonského hráčského publika považovat za obdivuhodnou, je to jejich vášeň pro napínavý a dojemný příběh, který je ve své podstatě pro zdejší hráče mnohem podstatnější než grafika, technologie a herní koncept. Mezi historicky nejúspěšnější herní série tu vedle Final Fantasy patří Dragon Quest, ačkoliv my bychom se ji pro směšnou zastaralou grafiku vůbec neodvážili spustit. A tak zatímco na Metal Gear Solidu obdivujeme především propracované souboje a neuvěřitelný smysl pro detail, Japonci chválí spíše příběh a dialogy. Počátky této odlišnosti můžeme koneckonců vysledovat už v historii her ? zatímco na západě byl obdivován Pong a další jednoduché akční hry od Atari, v Japonsku si získaly popularitu naopak hry jako Donkey Kong nebo Legend of Zelda, které sice byly podobně jednoduché, ale už tehdy se pochlubily více či méně propracovaným příběhem.

 

 

Ovšem příběh je jen jedna strana mince. V Japonsku se dobře prodávají takřka všechny žánry her počínaje fotbalovými simulacemi přes závodní hry a monumentální RPG až po velmi složité tahové strategie a podivné válečné ?gundam? hry s roboty, které jsou jejich specifickou úchylkou. Dalo by se tedy říci, že vysávají všechny žánry herního průmyslu až do dna, ovšem zároveň ? jak už bylo řečeno ? s otevřenou náručí přijímají cokoliv nového. A zatímco třeba takový milostný simulátor nebo strategie začínající trénováním dostihového koně a končící úspěchem v závodu může připadat nová nám, pro Japonce to je dávno ohraná, byť stále velmi chytlavá písnička. To ale v žádném případě neznamená, že by už všechno bylo vymyšleno. Můžeme zmínit například hru Suzuki Bakuhatsu (snad puzzle?), ve které musíte v roli policejního pyrotechnika v přísném časovém limitu odzbrojit časovanou bombu. Anebo automatovou zvláštnost Inu no Sanpo, kde na vodítku držíte psa a za chůze na běžícím pásu řešíte nejrůznější krizové situace. A co takhle hra Segagaga, kterou vytvořila Sega a v níž je vaším úkolem jednoduše spravovat tuto herní společnost, zvýšit hodnotu jejich akcií vývojem kvalitních her a zároveň zlikvidovat konkurenční firmu Dogma? Podobných bizarních výtvorů se v proslulých ulicích tokijské čtvrti Akihabara každý měsíc objevuje celá řada a nevedou si vůbec špatně. Můžeme jen litovat, že podobné tituly pouze výjimečně překročí hranice Japonska a jen čas od času se nějaký (pro jistotu méně podivný) titul objeví i v Evropě nebo Americe.

 

Nebylo by samozřejmě od věci spojit tuto otevřenost novinkám s vysokou životní úrovní japonských hráčů, kteří si mohou na rozdíl od nás, ale i od Britů či Američanů bez problémů dovolit daleko vyšší investice do svého koníčku. Dva tisíce korun pro ně není žádná darda, totéž ostatně dají za běžnou večeři, nebo cestu taxíkem domů. I proto je v Japonsku naprosto běžné nejrůznější spřízněné zboží počínaje tričky a kovovými postavičkami a konče zimními bundami nebo rovnou celým brněním z Resident Evilu. Ještě populárnější jsou nejrůznější bláznivé ovladače, které jsou pro výše zmíněné originální projekty naprostou nezbytností. A tak si každý s rybářskou hrou koupí i speciální prut a se simulací metra dostane za ?nepatrný? příplatek podivný ovladač se dvěma jednoduchými pákami.

 

Odpovědět tedy na otázku v názvu článku není vůbec složité. Ano, Japonci jsou cvoci, o tom není sporu. Ale úžasní cvoci, kterým navíc máme hodně co závidět. PC má sice na tamním trhu jen minimální podíl, ale k čertu s tím. V roce 1994 všichni tvrdili, že Sony o hrách neví nic a že bude PlayStation nedražších průšvihem v její historii. Hráče nezajímá, na čem hraje. Zajímá ho, CO hraje. A jestliže je PC platforma s největší tvůrčí svobodou, je s podivem, že musíme hrát až na výjimky neustále to samé. Milí vývojáři - nemusíte se pouštět zrovna do simulátoru života popelářů, ale trochu více originality by určitě neškodilo. V Japonsku určitě je, čím se inspirovat.

 

Vložený infobox 1:

 

5 typických japonských her

 

Densha De Go!

Možná si myslíte, že hra, ve které řídíte vlak, bude asi tak zábavná jako jízda vlakem. Pokušení pořádně zrychlit a dupnout na brzdu těsně před stanicí je velké, ale okamžitě zjistíte, že to vůbec není legrace. Vaším úkolem je samozřejmě respektovat signalizaci i všechna další pravidla a hlavně přesně na čas (ani dříve, ani později) dorazit do stanice, správně tu zastavit a to vše pokud možno bez stížností cestujících. Tedy naprosto plynule. Geniální je ovladač ? nemá volant, ale ten vlaky taky nemají, však víte. Je tu ovšem klakson a ten vám bude připadat jako nejlepší vynález od zavedení tramvajenek.

 

Výrobce: Taito

Faktor šílenství: 3/5

 

Derby Stallion

Je celkem jasné, že jako Češi máte rádi fotbal nebo hokej. Japonskou volbou jsou koníčci a pro každý náš Championship Manager mají oni manažer koní ? jednou z nejproslulejších sérií je pak Derby Stallion, který vyšel dokonce i pro PC. Simulace je to hodně propracovaná a především závody působí skvěle, těm ale předchází velmi tvrdý trénink ve stájích společně s plánováním dostihů, krmením, vylepšováním stájí, nakupováním nových ?svěřenců? a mnoha dalších věcí. Tuhle hru bychom si opravdu rádi zahráli v angličtině, vypadá to na hodně zajímavý kousek.

 

Výrobce: ASCII

Faktor šílenství: 1/5

 

Tokimeki Memorial

Vzpomínáte si na svou střední školu, kde vás žádná holka nechtěla kvůli vašim problémům s uhry? Teď si to můžete vynahradit. Tokimeki Memorial je simulátor, v němž vstupujete na střední školu a máte za úkol za tři roky získat srdce dvanácti různých dívek a nakonec vaší dětské lásky, Fujisaki Shiori. K dispozici máte složité statistiky, musíte dobře studovat, cvičit a samozřejmě se všemi patřičně komunikovat. V závislosti na ročním období můžete holky vzít do kina, do parku a podobně a postupně získávat jejich telefony. Dívky mají různé zájmy a získat je není postupem času vůbec snadné. Ehm, tohle bychom si na PC taky rádi zkusili.

 

Výrobce: Konami

Faktor šílenství: 3/5

 

Dance Dance Revolution

Taneční hry (podle příkazů na obrazovce v nich tančíte na speciální podložce) určitě neunikly ani nejzapřísáhlejším PCčkářům, koneckonců něco málo vychází i na PC, a dokonce i v Evropě. Tahle od Konami patří mezi ty lepší, v Japonsku ale vychází stovky dalších na nejrůznější způsoby. V některých se můžete naučit tancovat konkrétní styly jako hip hob, sambu, break dance nebo dokonce klasické tance, a dokonce můžete použít i své oblíbené hudební CD. Existuje řada podobných her, kde hrajete na hudební nástroje počínaje kytarou a konče bicími (pochopitelně s periferiemi). A některé (vlastně většina) jsou opravdu šílené!

 

Výrobce: Konami

Faktor šílenství: 4/5

 

Ore no Ryori

A na konec opravdový vrchol japonské šílenosti! Coo-Kingdom je pod útlakem šíleného Froga a jeho armádou robo kuchařů. Pouze dokonalý kuchař se skvělými schopnostmi mu dokáže v devíti kuchařských úrovních odolat. Nejprve si dle objednávek zákazníků v restauraci vyberete ingredience, patřičně je upravíte, smícháte, uvaříte, okořeníte a pak to všechno předložíte hladovým zákazníkům. Body získáváte například za rychlé a přesné naporcování cibule a naopak ztratíte, pokud si uříznete prst. Při tom všem bude pro vás určitě velkým překvapením, že je to skvělá hra ? své schopnosti můžete dokonce vyzkoušet v režimu pro dva v rozdělené obrazovce. Fakt nářez.

 

Výrobce: Sony

Faktor šílenství: 5/5

 

Vložený infobox 2:

 

Japonská fakta

Další důkazy, proč Japonci nemají všech pět pohromadě.

 

Článek byl původně publikován ve SCORE 118 v listopadu 2003.