Dohráno: Donkey Kong Country Returns 3D
V polovině 90. let byl Donkey Kong Country obrovským hitem na SNESu a pouze prvního dílu (pak následovaly ještě dva další) se prodalo devět milionů kusů, čímž se stal druhou nejprodávanější SNESovou hrou. Pod dohledem Nintenda ho vytvořili britští kouzelníci Rare (kde je jim konec, Microsofte?) a stal se jakýmsi posledním mohykánem 2D plošinovek. Nebo to tak alespoň tenkrát vypadalo - dnes se zdá být tenhle žánr zdravější, než kdy dřív, ale tenkrát, pouhé dva roky před vydáním Super Maria 64, byla situace trochu jiná.
Donkey Kong Country každopádně zabodoval fantastickým zpracováním. A musím taky jen tak mezi řečí dodat, že mě nikdy neučaroval. Na stránce hry na Wikipedii se krátce spekuluje nad tím, že se nelíbil ani Shigeru Miyamotovi, který dokonce údajně prohlásil, že je DKC dobrým příkladem průměrné hry, kterou dokáže prodat skvělý vizuál (viz zelený pruh vlevo). Posléze to sice popřel (viz tady), ale já tomu docela věřím. Vidím to totiž stejně - grafika byla sice technicky neuvěřitelná, ale taky dost nepřehledná. K tomu mi jakýkoliv požitek kazil fyzikální systém, kdy omezená ovladatelnost Donkey Konga neumožňovala tak přesnou kontrolu, na kterou jsem zvyklý třeba u Super Maria.
Tím už se konečně dostávám k 3DS verzi, která je portem tři roky starého "revivalu" Donkey Kong Country Returns na Wii. Port je to celkem poctivý - původní hra (nehrál jsem jí) byla celkem profláklá svou nelítostnou obtížností, takže se vývojáři zaměřili na její zjednodušení. Přidali jedno srdíčko (místo dvou teď máte tři životy), přidali speciální power-upy (kupujete v obchodě), přidali ale i zcela nové úrovně. A samozřejmě 3D obraz, ale ten už snad dnes na 3DS nikdo nepoužívá, nebo se pletu?
Výše zmíněná výhrada k plavajícímu Kongovi, se kterým je občas těžké trefit se na plošinku nebo na hlavu nepřítele, stále platí, a tak ve srovnání se Super Mariem nový Donkey Kong určitě neobstojí. Ale to není žádná ostuda a v každém případě jde ale o zdařilou plošinovku. Získala si mě především originalitou - ačkoliv jde především o podařený old-school návrat k legendární sérii z 90. let (důlní vozíky, přeskakování mezi liánami, přelétávání mezi sudy se střelným prachem, sbírání písmenek K-O-N-G, shoot 'em up intermezza, ale třeba i dost slabí bossové...), designéři se snažili téměř v každé úrovni překvapit nějakou novou herní mechanikou nebo třeba jen vynalézavou překážkou. Často to jsou přitom věci, které jsem ve své hráčské kariéře ještě nezažil - a to je něco, co prostě musím po čtvrt století hraní ocenit a uznat, že hra za tisíc korun stále ještě může mít svou hodnotu. Ostatně, těch zhruba 10 hodin je taky hodně slušný standard.
Ještě alespoň krátce k obtížnosti. Donkey Kong Country Returns je ten typ hry, u které si hodně často a nahlas zanadáváte, ale když jí dohrajete, řeknete si, že to byla skvělá jízda a vzpomínáte už jen v dobrém. Je zkrátka nutné akceptovat, že vám hra nic neodpustí a být připraven na to, že budete jisté pasáže opakovat třeba i dvacetkrát. Že jsou checkpointy občas škodolibě daleko od sebe a že je mezi plošinkami často až milimetrově přesná mezera, to bych ještě akceptoval. Horší je, že hra až příliš často staví design ne na skillu, ale na paměti. Často musíte pětkrát umřít, zapamatovat si pořadí překážek a teprve pak situaci zvládnete. Power-upy jsem takřka nepoužíval, ale ke konci hry a v posledním osmém světě obzvláště jsem se občas snížil k použití Super Guide, tedy jakéhosi autopilota, kdy hra dohrála úroveň sama a nijak mě za to nepenalizovala.
Za něco takového bych se ještě před pár lety hanbou do země propadl, dnes už pro mě ale výzva není tím hlavním důvodem, proč hraju hry. Reflexy se zpomalují, času je málo, a tak chci dnes u her spíš relaxovat, inspirovat se, konzumovat příběh, případně se nadchnout něčím novým, co jsem ještě za ta dlouhá léta nikdy nezažil. To jsou ty pocity, kvůli kterým mě hry pořád baví. A v Donkey Kong Country Returns 3D jsem si to své přes všechny výhrady našel.