Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
Dohráno: The Cave
The Cave byla moje snad vůbec nejočekávanější hra prvního kvartálu 2013. Mám tenhle žánr hodně rád a podpis Rona Gilberta byl pro mě zárukou když ne špičkové hratelnosti, tak alespoň kvalitního humoru. Bohužel, hra mě po všech směrech zklamala. Předně jsem dal přednost verzi pro Wii U, protože mi hra přišla jako stvořená pro gaučové hraní na GamePadu. Ani ve snu mě nenapadlo, že tuhle příležitost Double Fine nevyužijí a dokonce displej GamePadu nepoužijí ani pro mapu (viz artwork z Gilbertova blogu, no nebyla by to nádhera?). Výsledkem je tak technicky sice bezchybná, ale líná konverze, kdy na displeji GamePadu vidíte své tři postavy, které můžete poklepnutím vybrat. Což ovšem daleko rychleji uděláte přes shortcut na D-padu.
Ale čert vem konverzi, to není největší problém The Cave. Daleko horší je, že se nepovedla hra jako taková. Na fórech a sociálních sítích je nejčastěji kritizovaná nutnost backtrackingu, tedy neustálé vracení se dávno prozkoumanými lokacemi, navíc umocněné přepínáním mezi trojicí postav. Někdo by mohl namítnout, že je smutné stěžovat si na podobnou volnost v situaci, kdy většina konvenčních her naopak nabízí uzavřený tunel. Bohužel, míra repetitivnosti je v The Cave za hranicí snesitelnosti a místy připomíná standardy z 80. a 90. let, kdy jsme byli v tomto směru zvyklí na ledacos. Repetitivnost Double Fine ještě zdůraznili strukturou hry, kdy jí pro úplné pokoření musíte dohrát vlastně třikrát - více než polovina levelů je univerzální pro všechny postavy, tři části jsou navrženy pro konkrétní postavu. Při druhém hraní si tedy zvolíte jinou trojici, většinu hry ale budete znovu opakovat. To není vůbec šťastné řešení a já po prvním dohrání (zvolil jsem si dvojčata, rytíře a dobrodružku) nemám nejmenší chuť pouštět se do hry podruhé.
V hlasité kritice backtrackingu bohužel zapadla snad ještě důležitější informace, totiž že je design povrchní. Ron Gilbert tu zklamal na celé čáře, když se hru snažil postavit na adventurních základech, nedokázal ale adekvátně využít specifických schopností jednotlivých postav. Nabídka sedmi postav se sice zdá být velkorysá, ve skutečnosti je ale spíše omezující, protože hru musíte být schopni absolvovat s kýmkoliv - až na vlastní level (viz výše, každá postava má jeden) je možné všechny překážky vyřešit s kýmkoliv. Celkově je tak hratelnost mdlá a když už vás příjemně potěší nějaký originální nápad, radost zkazí backtracking a překvapivě i příběh a dialogy. Občas se sice pousmějete, ale na hurónský smích jako v prvních Monkey Islandech rozhodně nedojde.
Tyhle všechny výhrady míří za Ronem Gilbertem, jeho největší chybou je ale absence vize. Od zkušeného designéra jeho ranku jsem zkrátka čekal podstatně víc. The Cave je kočkopes - snaží se být plošinovkou, adventurou i logickou hrou zároveň, ani jedno ale nedělá pořádně a ve spojení těchto žánrů selhává na celé čáře. Snaží se oslnit sestavou zajímavých postav, až na pár světlých chvilek je ale nedokáže prodat. Snaží se o originální strukturu motivující k opakovanému hraní, ale ve skutečnosti tím hráče otravuje.
Kdo ví, třeba Gilbert na kritiku zareaguje. Pokud by do hry zakomponoval tlačítko, které k vám okamžitě přivolá dvě zbývající postavy a zároveň umožní hráčům poznat úrovně všech sedmi postav bez toho, abyste museli znovu hrát už absolvované části (obě tyto úpravy se mi zdají být snadno implementovatelné), byla by z The Cave docela fajnová hra. Do té doby se raději podívejte na dvouhodinový longplay Lost Vikings. Takhle se to dělá!
Doporučená četba: Recenze Polygonu (6/10), Gameological Society a shrnutí kritik na GI.biz. * Jeden z rozhovorů s Ronem Gilbertem, hovoří tu o inspiraci k The Cave (překvapivě zmiňuje Limbo). * A druhý rozhovor, kde Gilbert mj. zmiňuje pár postavy, které se do hry nakonec nedostaly. Agent CIA! * Budete-li potřebovat návod, ten na GamesRadaru se mi osvědčil.
