Postřehy a aktuality
Právě hraju
Viděl jsem
Slyšel jsem
Četl jsem
Koupil jsem na iOS
Anketa
Login
Vyhledávání
Rubriky
Články
RSS
Nejčtenější
Co je Play Forever?
TOP 3 atletické hry (podle mě)
3. Winter Challenge (video) - Nejsem si jistý, jak je tahle hra známá ve světě tak, jako u nás, kde se pirátská verze na disketách šířila tak, že tu patří mezi nejčastěji vzpomínané PC hry. Je-li tedy řeč o hlavním proudu. A dá se říct, že je v tomhle mém soukromém žebříčku právě proto, ostatně nejde o nějakou dokonalou hru. Na jednu stranu tu byly fantastické skoky na lyžích, u kterých se dalo vysedávat hodiny, na straně druhé ale také nehratelné rychlobruslení, kde v jedné chvíli nebylo možné bez výrazného zpomalení absolvovat zatáčku. Podobný problém byl tuším i v biatlonu, zjevně šlo o bugy, ale kdo ví, třeba šlo o vykutálenou protipirátskou ochranu, i to se tehdy stávalo. Zpracování bylo ale na úrovni a plně odpovídalo tehdejší vysoké laťce nastavené jinými hrami Accolade (vydavatelský dům, který lze celkem trefně přirovnat k dnešní EA). Po Winter Challenge následovala v naprosto totožném aranžmá Summer Challenge - objektivně vzato asi lepší hra s širší a vyváženější nabídkou disciplín, ale srdcovka už to prostě nebyla. (Jen na okraj dodávám, že si uvědomuji, že Winter Challenge není z definice "atletická" hra - hodnotím tu sportovní hry zpracovávající řadu různých sportů. To v 90% případů zpravidla znalená atletické disciplíny. Proto ten lehce zavádějící titulek)
2. ESPN International Track & Field (videa) - Hodně jsem váhal, jestli sem nedat starší International Track & Field z první PlayStation. Byl fantastický, jenže pozdější verze s licencí ESPN byla zkrátka ještě lepší. Hra vyšla v roce 2000, kdy jsem byl naprosto pohlcen Dreamcastem a ESPN International Track & Field byla první hra, kvůli které jsem zase zapnul PlayStation 2. Stejná hra sice vyšla i na Dreamcastu, ale byla tam o něco horší a navíc se na DualShocku lépe ovládala. Základní proprietou k rychlému mačkání tlačítek byl zapalovač (v horším případě mince), kterým se rychle kmitalo přes dvě tlačítka - jen s prsty jste v rychlostních disciplínách neměli šanci. Mělo to své kouzlo (tedy na pár týdnů, než jste ovladač museli vyměnit), zvlášť když tu byly i technické disciplíny, které měly promyšlené ovládání. Třeba skok o tyči - při zakotvení tyče vylétla ikonka tak vysoko, jak rychle jste se rozběhli. Ikonku jste museli zachytit výše než ukazatel, jež se pochopitelně stále zvyšoval podle výšky laťky. A pak jste ještě museli stisknout druhý otáčející se ukazatel ve vodorovné pozici pro samotné překonání laťky (viz také video). To myslím přesně odpovídá skutečné atletické disciplíně, kdy musíte ve vzájemném souladu provést rozběh, výskok a přeskok přes laťku, perfektně tu navíc byla zachycena i stoupající obtížnost. Ze hry si ještě pamatuju výtečnou grafiku - dnes vypadá na videích směšně, ale tehdy jsme právě tomuhle říkali "fotorealismus" :). Bohužel, odmyslím-li si nepovedenou DSkovou verzi z roku 2008, tohle byl poslední díl skvělé série, ke které se pak Konami už nikdy nevrátili.
1. Track & Field - Píše se rok 1983 a na automaty vychází tahle klasika. Klasika, která tenhle žánr etablovala a která nikdy nebyla překonaná. I tahle hra je mezi českými pamětníky dobře známá, protože se hra zhusta objevovala v "síti" pouťových maringotek, nad jejichž vchodem blikal a lákal k návštěvě hypnotizující nápis "TELEVIZNÍ HRY". Jak může bezmála třicetiletá hra strčit do kapsy všechny své nástupce? Žádné tajemství v tom není, Track & Field používal stejné "metody" jako všechny ostatní tehdejší hry, tedy triviální námět, přístupnou chytlavou hratelnost, lákadlo v podobě žebříčku nejlepších výsledků a také překvapivou hloubku pro ty, kdo jí chtějí hledat. Na první pohled to vypadá, že je celá hra postavená jen na zuřivém bušení do tlačítek (viz malá odbočka) a přiznejme si, do jisté míry to tak bylo. Recept na úspěch byl ale komplexnější - například v dálce bylo sice potřeba rychlého rozběhu, pak jste ale museli ve správnou chvíli načasovat odraz (pokud jste se trefili přesně na pásku, skok dostal boost) a to v ideálním úhlu 42% (u oštěpu to bylo mimochodem 45%), který byl opět honorován boostem. U téhle hry jsem strávil opravdu dlouhé hodiny a pokračuji v tom i dnes. V garáži mám vlastní automat právě s Track & Field boardem. Desetikoruny v kasičce utěšeně přibývají...
Track & Field je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších coin-op her vůbec a stejně jako Tetris jí řadím do kategorie her, které prostě nemohou omrzet a přečkají cokoliv. Od doby, kdy jsem v maringotce u Deža rozměňoval svoje kapesné na dvoukoruny, jsem si lásku k tomuhle žánru zachoval. Plné kapsy mincí jsem pak naházel i do Hyper Sports (pokračování Track & Field s podstatně složitějšími disciplínami), 88 Games, Gold Medalist nebo mnohem později Winter Heat (ten pak vyšel i na Saturnu), na PC jsem vedle Summer a Winter Challenge s chutí hrál třeba Espaňa 92 nebo Carl Lewis Challenge (obě dost mizerné hry, ale v jistém věku jste ochotni leccos odpustit) a později i všechny další oficiální a neoficiální atletické hry včetně London 2012 od Segy, což už by ale bylo trochu smutné vyprávění. Jediné, co šlo do značné míry mimo mě, byl památný Decathlon na 8-bitech. Kvedlání joystickem mi připadalo podstatně méně zábavné než bušení do tlačítek v Track & Field a po prvním rozbitém joysticku jsem se raději vrátil k tlačítkům. Každopádně děkuju Cinemaxu a jeho Retro Decathlonu, že mi alespoň na ty dvě hodinky dal vzpomenout na dobu, kdy jsem domů chodil s prázdnými kapsami, rozbitými prsty, ale šťastný, že jsem si udržel první příčku v žebříčku Track & Field. Až do dalšího dne, kdy Dežo ráno zapnul eletriku, roztočil labutě a otevřel maringotku. Tak ať to večer Báře hází!
PS: V úterý jste si mohli do klávesnice zabušit i na homepage Google.
