Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Všeobecné | Pátek 05.08.2011, 11:44

Už jste zkoušeli Dooma?


Tento příspěvek (viz obrázek - autor v roce 1993 diskutuje, jak obtížné je stáhnout demo Doomu) na Redditu mi způsobil záchvat nostalgie. Mám totiž dost podobné zkušenosti. Předně, hype jak ho dnes známe, v roce 1993 jednoduše neexistoval. Právě vzniklé Score věnovalo novinkám a preview pár stránek a nalejme si čistého vína, nebyly to nejpopulárnější rubriky. Ve skutečnosti tak tehdy nikdo moc netušil, co se chystá - hry prostě přicházely a byly buď dobré, nebo špatné (přiznávám, že se mi po tomhle stavu trochu stýská). Doom byl v tomto směru velmi vzácnou výjimkou a tak nějak se o něm vědělo. Wolfenstein byl nesmírně populární a zvěst o revolučním pokračování se šířila i bez přičinění médií poměrně úspěšně.

V roce 1993 už internet samozřejmě existoval a v plenkách byl i web, ale do masového rozšíření ještě zbývaly světelné roky. Já se jako teenager setkal s webem poprvé někdy v letech 1995 nebo 1996, o tři roky dřív jsem ještě předpotopním modemem spokojeně vytáčel telefonní čísla BBSek, jednotlivých počítačů umožňujících vzdálený přístup k nejrůznějšímu obsahu pomocí textového interface (nepamětníky si dovoluji odkázat na tento článek). Na jedné z nich jsem si shareware epizodu Dooma stáhl - ty necelé tři MB byly doma za nějaké tři hodiny, pokud ovšem těsně před koncem rodiče nezvedli telefonní sluchátko a přenos nepřerušili. Stávalo se to. Plnou verzi jsem si o pár dní později přinesl na disketách, samozřejmě v pirátské verzi (ARJ!) - ač už tu tehdy bylo možné koupit Doom oficiálně (Apogee zastupovala pražská firma Jimaz), učinil tak málokdo. Používání nelegálních kopií bylo tehdy tak standardní, jako je dnes běžná jízda autem rychlostí 60 km/h v obci. Dooma jsem si legalizoval až o pár let později pořízením id Anthology, speciální kolekce, která má v mé sbírce výjimečné místo - dávno už jí neberu tak vážně, hodně her jsem rozdal nebo prodal, ale id Anthology navždy zůstane na exkluzivním místě na poličcce nad monitorem. Srdcová záležitost.

Jak se mi Doom líbil a jak jsem mu záhy beznadějně propadl, to je na jiný příspěvek. Ještě bych ale rád vzpomenul na hardwarovou náročnost - dnes Doom běží na kdejakém mobilu, můj tehdejší počítač (nejspíš nějaká slaboučká 386ka) s ním ale dost zápasil. Hra umožňovala nastavení detailů (prostá volba high a low) i nastavení velikosti okna (až na směšný několikacentimetrový obdélníček uprostřed monitoru) a znal jsem spoustu lidí s mizerným počítačem, kteří si ho i tak užili, já ovšem rychle pochopil, jak zásadní okamžik to je a neváhal utratit všechny své úspory za nový kus hardware. Na následné nadšení ze svižné grafiky už si kupodivu nevzpomínám, zato si pamatuju, jak úžasně tehdy zněla nová zvukovka. Aby ne, do té doby mi u hraní chrčel jen PC speaker...