Blood 2: The Chosen
Monolith Productions
LithEngine je technologie vyvinutá společností Monolith se záměrem utržit peníze na stále se rozmáhajícím licencování 3D technologií. Nutno říci, že se jim to povedlo, již dnes si jejich dítko licencovalo sedm firem. Cožpak o to, engine je to pěkný, Monolith však nezůstal u pasivního přihlížení a vyvinul dva vlastní původní tituly. Prvním byl Shogo: Mobile Armor Division, projekt, který při svém vývoji prošel neuvěřitelnou anabází. Prodává se sice více než skvěle, přesto jej při nejlepší vůli nemohu nazvat ničím jiným než lepším průměrem současné 3D akční nabídky. To do druhého dílu Bloodu jsem vkládal větší naděje a bohužel jsem také dostal větší ránu přes prsty.
Autoři totiž bohužel s největší pravděpodobností strávili poslední dva roky neprodyšně uzavřeni ve svých kancelářích a bláhově se domnívali, že po čas jejich tvrdé práce 3D akční žánr nedoznal žádných změn. Ba co víc, těsně před uzamčením zřejmě vedoucí projektu zapomněl přibalit první díl Bloodu (původně vyvíjený firmou 3D Realms a pár měsíců před dokončení odkoupený právě Monolithem), což je myslím pro všechny velké zklamání, protože jakkoli byl Blood sám o sobě sporný titul (já se řadil mezi spokojené), nedala se mu upřít nezapomenutelná atmosféra. Blood II tohle všechno potírá, neodehrává se na začátku tohoto století v hororovém prostředí a už vůbec neobsahuje skvělé filmové reference pro fajnšmekry hororu, nemluvě o s tím vším spojené geniální atmosféře. Příběh tu sice je, ovšem nijak zvlášť propracovaný a především nijak zvlášť důležitý - pokud spěcháte a komentáře či animace přeskakujete, vůbec nic se neděje. Pravda, má celkem zajímavé zvraty, ale znovu opakuji, herně je nezajímavý a nedůležitý.
Četl jsem pár recenzí v zahraničních časopisech či na internetu a kupodivu se takřka všichni shodli na perfektním designu úrovní, s čímž já osobně nemohu souhlasit. Využívá sice vymožeností kvalitní technologie a vizuálně snad drží krok, z herního hlediska jej však mohu popsat jediným slovem - "nuda". V mnoha případech jsou levely jednoduché jako v Doomu, jindy zase připomínají Quaka a jen tu a tam obsahují originální nápady - z velké části je to jen hledání tlačítek a přeskakování překážek. Postupem času, jak se ve hře propracováváte stále dál, je i design úrovní a zábava stále o něco lepší, ale ani na konci to stále není ono (ostatně tak lehkého finálního bosse jsem nezažil už dlouho). Pravda, Blood II to neměl v konkurenci perfektního Half-Life a skvělého Sinu vůbec lehké, přesto bych od hry s takovými ambicemi čekal něco více.
Abych však jen
nehudroval - na druhou stranu je tu skvělá sestava zbraní, která je prvotřídní a
nepřekonatelná, jak ostatně jinak, když si právě a jen v tomto případě bere
příklad z předchůdce. voodoo panenka, napalm launcher, Tesla cannon, ostřelovačka
či perfektně upravený bubínkový revolver, to je jen stručný výčet, který jak
sami vidíte nepostrádá originalitu. Takřka všechny zbraně mají navíc alternativní
způsob střelby (obvykle nějakým způsobem efektivnější s větší spotřebou
munice) a zároveň umožňují duální použití, tj. držení jedné zbraně v každé
ruce, kdy se s dvojitou spotřebou těšíte dvojitému účinku.
Další předností je deathmatch, resp. bloodbath, který se stal už v prvním dílu
poměrně oblíbeným. Mně osobně tehdy příliš nesedl, ovšem vyznačoval se dvěmi
základními odlišnostmi od klasického deathmatche u konkurence - předně jste takřka
každou zbraní skolili soupeře během jediné sekundy a pak pochopitelně ty
nezapomenutelné Calebovy hlášky a komentáře. V druhém dílu šli autoři dále -
podobně jako například v Jedi Knightu vytvořili několik atributů (rychlost, síla,
odolnost ), které se liší se zvoleným charakterem. Navíc má každá postava už od
počátku hry předem navolenou sestavu devíti zbraní, která je neměnná, neboť při
hře zbraně sebrat nelze, což sice na jednu stranu znamená absenci strategie, na stranu
druhou však nahrává již tak podporované krvavé řežbě, neboť okamžitě po smrti
můžete soupeře opět překvapit jakoukoliv z devíti zbraní. Díky možnosti
nastavení opravdu čehokoliv od frekvence respawnu předmětů po jejich kvantitu si na
své přijdou i mnozí profíci, nemluvě o příležitostných hráčích deathmatche,
kteří si tento systém jistě zamilují.
Ono to s tím Bloodem II nakonec nebude tak zlé, jak jsem se na začátku recenze
domníval. Díky skvělým zbraním, originálnímu deathmatchi, kvalitnímu grafickému
zpracování a zvukovému doprovodu je The Chosen poměrně atraktivní, bohužel však
postrádá to nejdůležitější - atmosféru a hratelnost. V konečném zúčtování
tak díky obrovské konkurenci zaujme jen absolutní fandy 3D akcí, kterým nesmí
chybět jediný zářez na pažbě, případně jedince, kteří netuší, jak skvělý a
morbidní byl první díl.
Hodnocení:65%
Druhý
názor
Po snad trochu narychlo psané recenzi jsem se k Bloodu II vrátil a znovu si ho zahrál,
což je koneckonců zřejmé z kompletního
návodu, který jsem vzápětí sepsal. Nezbývá mi tedy než trochu změnit názor,
který byl možná až příliš ovlivněn kvalitou Half-Life a Sinu, dvou výtečných
her, které vyšli krátce před Bloodem II. Na druhou stranu byl The Chosen první hrou,
kterou jsem spustil na své nové Rivě TNT, což mělo (vzhledem k předchozí kartě
3DFX1) za následek velké zlepšení.
A jaký byl tedy Blood II po druhém zahrání? Celkem zábavný - příběh je sice velmi
jednoduchý, obsahuje však několik zvratů. Podobné to je i s designem úrovní, který
popravdě řečeno především v pozdějších částech hry není vůbec špatný. Není
to Sin, Není to Half-Life, ale slušná hra to je. Omluva letí GT, Monolithu i vám
čtenářům ...
Hodnocení:75%
Bludr
04-03-1999 | 23:00
Převzato z časopisu GameStar